Hobbesovo poznání a Berkeleyho skepse

Tradiční empiristická interpretace Berkeleyho filosofie je podle Jamese Hilla neudržitelná. Táže se v jakém smyslu bylo jeho pojetí mysli a intelektuálních pojmů ve své době průkopnické a v čem zůstává aktuální ještě dnes. Interpretuje celý rozsah Berkeleyho díla, včetně jeho teorie vidění v málo známého pozdního spisu Siris a představuje poznání Já Thomase Hobbese.

Ze Zápisníků víme, že Berkeley věnoval Hobbesovým názorům značnou pozornost. Hobbes byl materialista a údajně také ateista. To z něj učinilo jednoho z Berkeleyho přirozených protivníků, k nimž dále patřili například Baruch Spinoza nebo takzvaní volnomyšlenkáři jako John Toland a Anthony Collins. Zdá se přitom, že Berkeley byl s Hobbesovým myšlením obeznámen především díky četbě jeho kritiky Descartových Meditací ve Třetích námitkách[1].

Ústředním rysem Hobbesových námitek je jeho naprosté odmítnutí Descartova pojetí duchovní substance. Chci se zde zaměřit právě na tuto kritickou část Hobbesova myšlení, protože se domnívám –  i když se to může zdát zvláštní –, že v Berkeleyho nauce o poznatcích nacházíme uznání platnosti Hobbesovy námitky. Hobbesova kritika Descarta nalezla v následujících letech odezvu rovněž v Malebranchových a Lockových spisech. Mezi kritickými body, které Hobbes předkládá, vyniká jeho tvrzení, že nedisponujeme žádnou ideou své vlastní konečné duchovní substance a ve skutečnosti vlastně ani ideou duchovní substance Boha. Hobbes píše, že „pokud jde o duši, vůbec žádná idea duše není“ a že „nemáme k vzývanému jménu Božímu žádnou představu či ideu Boha“[2]

Co vedlo Hobbese k tomuto přímému odmítnutí? Při hledání odpovědi na tuto otázku bude vhodné věnovat pozornost Leviathanu, Hobbesově pozdější práci, v níž se její autor v prvním dílu nazvaném „O člověku“ zabývá lidskou myslí a jejími mohutnostmi. To, co Hobbes v tomto dílu říká, můžeme pokládat za předmluvu k jeho námitkám vůči Descartovým Meditacím, a to navzdory skutečnosti, že byl Leviathan publikován až o deset let později. Hobbes tvrdí, že se filosofové při formulování svých nauk nechali svést jazykem. Slova, píše Hobbes, mohou učinit člověka „mimořádně moudrým“, ale také „mimořádně hloupým“.[3] K druhé z uvedených možností náleží podle Hobbese myšlenky, s nimiž se setkal ve spisech scholastiků. Jejich školometskou latinu se pokoušel srazit tím, že klíčové termíny doslovně překládal do angličtiny. Okázalý jazyk, který používají, má být touto cestou vykázán jako prázdný nebo rozporuplný s tím, že tam, kde slova tohoto jazyka dávají smysl, popisují nauku, kterou Hobbes odmítá, neboť je beznadějně zamotaná a přitažená za vlasy.

Hobbes tento doslovný přístup k etymologii dále spojuje s podporou silné formy pojmového empirismu. Na začátku Leviatana předkládá pomocí svých vlastních materialistických termínů klíčový princip pojmového empirismu, který je paradoxně současně scholastickou zásadou, totiž nihil est in intellectu quod non prius fuerit in sensu:

v mysli člověka se nenajde žádný pojem, který by neměl vcelku nebo po částech svůj počátek ve smyslových orgánech.[4]

Tato empiristická zásada vede Hobbese společně s doslovným chápáním řeckých a latinských termínů k tomu, aby pohlížel na všechny intelektuální pojmy jako na něco, co vychází ze smyslového vnímání.

Podívejme se na jeden význačný příklad Hobbesova přístupu ke scholastické nauce, který se vyskytuje hned v první kapitole Leviathana. Hobbes se v této pasáži zaměřuje na latinský termín species. Vědom si odvození tohoto termínu z latinského slova specere, jež znamená „dívat se na“ nebo „vidět“, tvrdí, že by měl být tento termín přeložen jako „viditelná podoba, zjev, aspekt nebo viděnost“. Z technického slovního scholastického obratu „viditelná species“ tak získáváme např. „viditelnou viděnost“ atd. „Slyšitelnou species“ překládá Hobbes pomocí zjevně nesmyslného slovního spojení „slyšitelná viděnost“. Ze slov „inteligibilní species“ se stává „inteligibilní viděnost“ a podobně. Hobbes se touto cestou snaží ukázat, že se ústřední scholastický termín pro poznání zcela odchýlil od toho, co Hobbes označuje jako „přirozený smysl“ slov.[5]

Právě tuto strategii používá Hobbes také k tomu, aby podkopal intelektualistický a spiritualistický jazyk kartezianismu. Jeho přístup ke klíčovému termínu „idea“ se zakládá na stejných zásadách jako jeho přístup ke slovu „species“. Hobbes si byl jakožto překladatel Homéra a Thúkydida samozřejmě vědom toho, že slovo „idein“ bylo v řečtině odvozeno z jazyka vidění a znamenalo „to, co je viděno“. Slovo „species“ bylo ve skutečnosti latinským ekvivalentem řeckého slova „eidos“. Není proto žádným překvapením, že Hobbes ideje pokládal za obrazy či obrázky. V Leviathanu používá slovo „idea“ jen zřídka, a když už se objeví, je synonymem pro „mentální obraz“.

Vrátíme-li se nyní k Hobbesovým námitkám k Descartovým Meditacím, zjistíme, že se jeho kritika soustředí na to, jak Descartes používá slovo „idea“ ve svém pojetí sebepoznání:

Mimoto, idea mne samého mi vyvstává, pokud jde o mé tělo, z vidění; pokud jde o duši, vůbec žádná idea duše není…[6]

Podle Hobbese neexistuje žádná idea duchovního Já, protože ne existuje žádný obraz Já odlišný od obrazů našeho vlastního těla. Je to pouze nesprávné používání jazyka, co Descarta i ostatní klame a vede k tomu, aby si mysleli, že existuje zvláštní idea vnitřního, nemateriálního Já. Hobbes tak dospívá k bodu nacházejícímu se v samém srdci karteziánského systému, na němž se ukazuje jeho myšlenková prázdnota – když se mysl pokouší odvrátit od fyzických věcí a vnímat sebe sama, nedospívá ve skutečnosti k žádné ideji a k žádnému poznání. Karteziáni se stali obětí své vlastní scholastické terminologie.

Když se Hobbes obrací k pojmu Boha, odmítá opět, že by zde byla jakákoli idea, kterou bychom mohli mít.[7] Toto tvrzení má nicméně poněkud jiný význam. Hobbes neříká, že je Bůh tělesnou entitou, ale spíše, že ten, kdo myslí prostřednictvím obrazů odvozených ze smyslů, si nemůže utvořit žádný obraz, který by adekvátně reprezentoval Boží přirozenost. Bůh je pro naše pojmy příliš nezměrný. Bůh jakožto nekonečné bytí a jako Ten, který je první příčinou a jemuž dáváme jméno „Bůh“, je pro člověka nemyslitelný. To umožňuje Hobbesovi, aby své hledisko prezentoval tak, že dává porozumět biblickému zákazu zobrazovat Boha. Hobbes vykládá tento zákaz jako biblické zapovězení všech marných pokusů představit si Boha pomocí obrazů, jež jsou pro lidské myšlení esenciální.

To jsou negativní zjištění, k nimž Hobbes dospěl při zkoumání karteziánského pojetí sebepoznání a poznání Boha. Jak však Já pojímá sám Hobbes? Hobbes připouští, že existuje „myslící věc“ v tom banálním smyslu, že existuje jsoucno, které myslí, avšak substancialitu nebo věcnost tohoto jsoucna interpretuje tak, že se jedná o něco tělesného. Když říká, že neexistuje idea Já, pak tím chce říci, že Já je pouhé nic, pokud k němu přistupujeme karteziánským způsobem. Čistě intelektuální vnímání Já je pouhou iluzí, která těží ze zavádějící metafory. Jako jedinou podobu vnímání nás samých připouští Hobbesovo úzké pojetí empirismu to vnímání, k němuž dochází za pomoci fyzických smyslů lidského těla. To znamená, že Hobbes vnímající Já identifikuje s tělem – zejména pak s vnitřními částmi těla, k nimž patří mozek, nervový systém zakončený omozečnicí a srdce.[8]

Úryvek z knihy Jamese Hilla Berkeleyho filosofie ducha, vychází se svolením nakladatelství.

©James Hill, přeložil Lukáš Kollert, ISBN 978-80-7007-464-0, FÚ AV ČR 2016.