Překládat články z konzervativního časopisu The Salisbury Review a vhodně je poskládat do knihy může být poněkud složité. Britský profesor filozofie, estetiky, politolog, spisovatel a hudebník Roger Vernon Scruton (1944-2020) byl sice ve svých názorech až průzračně konzistentní, ale v celé řadě detailů mohl i zkušeným překladatelům unikat nejenom jeho „smysl konzervatismu“ (což je ostatně název další z jeho neúplně pochopené knihy), ale i osobitý smysl pro humor ve formě veskrze břitkých narážek na sešněrovanost a prostoduchost akademického prostředí, na patologii některých vědecky se tvářících pseudoteorií podléhající svodu sebezbožnění či na další události tehdejšího (zvláště v letech sedmdesátých a osmdesátých, kdy probíhal zostřený boj proti konzervativcům) i současného světa digitálních a komunikačních technologií, kde se často zaměňuje svoboda slova za nebezpečí dezinformace a vytváří se další forma specifických výrazových prostředků (s odkazem k novořeči Georga Orwella) k ovládání a ohlupování mas. V takovémto prostředí se velmi dobře daří všem oživovatelům komunistických a socialistických hypotéz, myslitelům nové levice. Roger Scruton dopřává ve své knize pozornost zvláště fenoménu francouzskému v osobě Alaina Badiou a slovinskému v osobě Slavoje Žižeka, kteří jsou považování za nejvlivnější filozofy současnosti.
Myslitelé liberální levice, staré i té nové
Experimentování s nejrůznějšími formami ekonomických a společenských řádů, které se historicky ukázaly jako zcela nefunkční a ve své konečné fázi dokonce jako chorobné a kruté, zřejmě nikdy neskončí (snad i navzdory Fukuyamově známé předpovědi). Pokud budou takovéto myšlenky v liberálně demokratické společnosti dobře vydělávat, zřejmě neustanou nikdy (zde by bylo dobré připomenout, jak by asi dopadli kritici v komunistickém státě). Scruton pátrá ve své knize po příčinách této permanentní recidivy v dobách, kdy se již vcelku spolehlivě odhalily chorobné cíle socialismu, komunismu a nacismu a kdy jsme si (snad) již prožili ty nejkrutější doby naší civilizace. Za hlavní kontaminační proud, jenž proniká i do současného světa, hlavně do eurostruktur, a je výrazně načichlý akademickým prostředím napříč kontinenty, označuje myslitele typu Hegela, Marxe či Hobsbawma. Většina vyučujících se v dobách jeho působení na univerzitě hrdě hlásila k liberální levici a tradiční konzervativce považovala spíše za reakcionáře. V úvodu své knihy uvádí příklad v podobě potíží s nakladatelstvím Longman, které bylo nuceno stáhnout všechny výtisky Myslitelů nové levice (1985) z nabídky, a nakonec i ze všech knihkupectví. Kolegové z Oxfordu se tehdy nechali slyšet, že vydáním spisů se dosud respektované nakladatelství velice pošpinilo. Odvážnější z nich dokonce pohrozili, že pokud dílo v nabídce i nadále zůstane, poohlédnou se po jiném nakladateli.
„Vydání této knihy bylo začátkem konce mé akademické kariéry, recenzenti vyjadřovali vážné pochybnosti o mých intelektuálních schopnostech i morálním charakteru. Tato náhlá ztráta postavení následně vedla k mnoha útokům na všechny mé texty lhostejno, zda se týkaly politiky či nikoli…“, podotýká Scruton a připomíná i životní dráhu, které ho propojila s Čechami, kde přednášel na bytových seminářích, vysvětloval svoji verzi konzervatismu a nebezpečí totalitní moci. Do tehdejšího Československa jezdil od roku 1979 až do roku 1985, kdy ho zatkla státní bezpečnost a byl ze země nadobro vypovězen. Znovu přijel až v roce 1990. Ve svých přednáškách stále znovu a znovu opakoval, aby Češi nekopírovali chyby západních demokracií, nevěřili reformním komunistům, socialistům či postmoderním liberálům. Jeho obligátní otázka, kdy konečně postavíte komunisty mimo zákon vyvolávala mezi zapálenými chartisty vždycky rozpaky. Setrvání komunistů v parlamentu (později dokonce i evropském) bylo naprosto neadekvátní (sametovou) výměnou za předání vlády. Srovnání socialismu a komunismu s nacismem se rovněž jevilo jako přehnané. Historie (i v souvislosti s válkou na Ukrajině) dává ovšem za pravdu spíše Scrutonovi.
Filosofie a estetika jako obhajoba hodnot
Německo-americký konzervativní politický filosof Eric Voegelin, kterého Scruton rád cituje (kromě jiných samozřejmě. A výčet je to ve všech jeho knihách skutečně úctyhodný), se v jedné ze svých esejí ptá, jak vlastně společenské vědy učit. Lze k nim přistupovat po vzoru přírodních věd, nahlížet na ně prizmatem bezhodnotové vědy, jak o ni mluví proslulý Max Weber? Mohou společenské vědy vynášet hodnotové soudy? Voegelin říká, že politická filosofie se učí i proto, aby dokazovala, že některé hodnotové přístupy konkrétně nacistický a komunistický jsou skutečně závadné a zničující. Lidskou společnost není možné studovat jako přírodní jev, nahlížet na ni pouze prizmatem pozitivistické vědy.
Ano, v Scrutonově knize je příliš mnoho hodnotových soudů, které se akademické obci v Oxfordu zcela jistě nelíbily. Lze dokonce říci, že některé soudy jsou skutečně nevybíravé, sarkastické a provokativní. Řada citací ze slavných i méně slavných děl je vytržena z kontextu tak, aby vyhovovala autorovu již dopředu hotovému názoru, že indoktrinace mysliteli nové levice, pošetilci, šarlatány a buřiči je v novém moderním digitálním světě ještě vážnější, než ve světě let sedmdesátých a osmdesátých minulého století. Milovníci totalitarismu, diktátoři a demagogové dostali do rukou daleko sofistikovanější nástroje k ovládání a ohlupování mas. A prokazatelně tak rádi činí. Roger Scruton byl naopak hrdým zastáncem svobody, který cítil potřebu varovat před těmi, kteří chtějí lidem osobní svobodu brát. Měl v sobě dar rozpoznat člověka indoktrinovaného chorobnou ideologií od člověka svobodně myslícího. Zvýšená citlivost, hudební talent, smysl pro harmonii i spřízněnost s undergroundem mu v jeho rozhledu zcela jistě napomáhaly.
Překlad polemické knihy Fools, Frauds, and Firebrainds: Thinkers of the New Left není, ale ani nemůže být nikdy dokonalý. Jedná se spíše o barvité fragmenty, které je třeba si v mysli individuálně poskládat, přidat k tomu znalost prostředí a doby a vytvořit si tak obraz světa Rogera Scrutona i s jeho citem pro každý nesvobodný či falešný tón hry zvané život. Úkol to není jednoduchý, jedná se o velmi široký rejstřík literatury (nejenom přečtené, ale i pochopené), kde překládá svoji obhajobu humanismu a vyšší kultury, která není uzavřená v omšelé akademické bublině stále přetrvávajícího dominantního metodologického přístupu v sociálních vědách zvaného pozitivismus. Zůstat hodnotově neurální s takovýmto bohatým vnitřním potenciálem prostě nelze. Důležité je vzít v úvahu i jeho předešlé knihy a články, které průběžně uveřejňoval v Salisbury Review, kde zdůrazňoval důležitost tradice, pospolitosti, podporoval vznik spolků a bránil se jakýmkoli projevům totalitarismu a lidské zvůle.
Roger Scruton: pošetilci, šarlatáni a buřiči: Myslitelé nové levice
Fools, Frauds, and Firebrands: Thinkers of the New Left (Bloomsbury, 2015)
Nakladatelství Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (2020)
Překlad: Ladislav Nagy
