Rio Preisner, muž nelehkého osudu, hrdý katolík a konzervativec širokého intelektuálního rozhledu si kompletní vydání ke kritice totalitarismu rozhodně zasloužil. Dlouho se čekalo již na jeho Speculum exilii Bohemici (2017), kterou lze považovat za stěžejní ucelené dílo; ostatní knihy jsou spíše mozaikami úvah, esejů, pocitů a prožitků tohoto často zapomínaného vysokoškolského pedagoga, germanisty, teatrologa a překladatele žijícího od roku 1968 až do své smrti (2007) v americkém exilu. Oblíbenou formu fragmentů obhajoval už v knize Česká existence (1984, 1992), která je společně s Kritikou totalitarismu (1973, 1984) a Až na konec Česka (1987) obsahem kompletního vydání obsáhlé knihy Kritika totalitarismu (2019):
„Nehodlám se ospravedlňovat za formu fragmentů. Trpělivý čtenář snad pochopí smysl a řád této formy z knihy samé. Jestliže nikoli, nezbývá mu než, aby pátral po díle, jež by zvládlo chaos moribundního okcidentu formou a obsahem klasicky vyváženými…“
Toliko Rio Preisner ke svému převládajícímu stylu vyprávění, kde se kromě jiného zračí i jeho bezprostřední zážitky z komunistických lágrů a nucené emigrace. Široký intelektuální rozhled a básnické metafory mohou mnohdy odvádět od nastíněných témat a jazyk může působit méně srozumitelně, nicméně pouze tak mohou být jeho knihy tou nejupřímnější výpovědí o nelehké době a hluboké krizi civilizace. Potýká se s tím téměř ve všech svých knihách a v komplexním vydání Kritiky totalitarismu je to asi nejmarkantnější.
V tomto případě navíc vplouvá čtenář do Preisnerova světa takřka bez varování, v úvodu pouze okysličen německy psanými verši Gotfreieda Benna, lékaře, nihilistického básníka a expresionisty:
„Fragmente… Blutgerinnsel des zwansigsten Jahrhunderts“ a „Verbrecher und Mönche…“
I takto mnohovrstevně se autor vypořádává s moderní gnozeologií, kterou nechápe jako proces poznání, ale jako dějinný jev, jako hnutí; hovoří o fatálním sebeklamu (svod sebezbožnění člověka) a snaží se ukázat přítomnost gnóze v moderní politické teorii, ve filozofii dějin i v praktické politice. Ostatně blíží se tomu i jeho verše ze sbírky Visuté mosty (1996):
„Ač se proslýchá, že teologové už vynašli prezervativ proti početí těžkého hříchu, nakonec rozhodne většina: zástupy neznámých světců…“;
jeho fragmenty jsou ostrou municí pro nikdy nekončící boj proti všem totalitním režimům a diktaturám, zejména v jejich konečné fázi, kdy je označuje za absolutní zlo; bojem proti novověké filozofii – zejména německé; proti hegeliánství, marxismu a již zmíněné gnostické povaze modernity a postmodernity. Zpochybňuje dokonce i význam moderního umění, které často chápe (i zde poněkud pateticky) jako přípravný stupeň a poté jako výraz moderní bezbožnosti. V pojetí gnóze se ve většině případů shoduje s často zde citovaným německo-americkým politickým filosofem Ericem Voegelinem, přestože se vůči němu později vymezuje a označuje jej též za gnostika, pokud hovoří pouze o transcendentální pravdě ve smyslu platónském a opomíjí postavu Ježíše Krista. Naopak Preisnerovi je zase vyčítáno recenzenty (Mikuláš Lobkowicz v doslovu knihy Speculum exilii Bohemici), že téměř nikdy nemluví o jednotlivostech katolické víry, například o Marii nebo o katolickém pojetí eucharistické slavnosti a také to, že vůbec nevychází z encyklik jako Rerum novarum a z jejich pokračování za Pia XI nebo Jana Pavla II, přičemž jako vzdělaný katolík tyto texty musel nepochybně znát (s. 262).
Za gnostická masová hnutí považuje společně s Voegelinem celou řadu moderních -ismů: progresivismus, pozitivismus, marxismus, komunismus, fašismus či nacionální socialismus. Zde oba vidí nejčastěji paralelu se vzestupem totalitních hnutí, s postupným rozvracením parlamentních systémů a následným vznikem tyranských režimů a diktatur, až k modernímu „vědeckému“ totalitarismu, který má k dispozici mnohem sofistikovanější nástroje k ovládání mas, upevnění moci a „sebezbožnění člověka.“
„Filozofie vzniká z lásky k bytí; je to milující úsilí člověka poznat řád bytí a sladit se s ním. Gnóze chce nad bytím panovat; aby se zmocnil bytí, konstruuje gnostik svůj systém. Systém je gnostická, ne filozofická forma vědění,“ shoduje se Voegelinem.
Pro čtenáře, který je pamětníkem a obětí nejkrutějších vlád minulého i současného století, bude bolestné Preisnerovo fragmentární psaní jistě inspirací a závazkem předávat informace o zhoubnosti totalitarismu dalším generacím, aby aktivoval jejich citlivost na jakékoli projevy rodící nesvobodu a slepou podřízenost. Méně trpělivý čtenář bude ve vodách fragmentů zřejmě nadobro ztracen. Zatímco v ostatních knihách je do děje vsunut alespoň základním úvodem, v kompletním vydáním Kritiky totalitarismu vpluje nemilosrdně rovnou do vod fragmentů. Často bude tápat, k čemu se daný útvar vztahuje, na co vlastně reaguje, bude nucen listovat, nesouhlasit, psát si poznámky a pracovat s knihou více akademicky. Což je bezesporu přínos a výzva zvláště pro českou filosofickou a politologickou obec, která často hledí na Preisnera přezíravě.
„Přes četné, závažné a v každém případě velmi zajímavé postřehy a názory vstoupí Rio Preisner do dějin možná méně jako myslitel a filosof, ale spíše jako znalec a široce vzdělaný překladatel německé a anglické literatury… Mnohé z jeho překladů můžeme bez váhání označit za kongeniální,“ píše v doslovu ke knize Speculum exilii Bohemici Mikuláš Lobkowicz a jako srovnání nabízí osobnost Gilberta Keitha Chastertona (1874-1936). „Oba byli širokému publiku známí jako mocní, vášniví bojovníci za pravou katolickou víru a za výklad světových dějin v jejím světle. Nicméně Chasterton byl občanem světové říše, která vládla téměř na všech kontinentech světa a Preisner člen malého národa, o jehož složitých dějinách bylo ostatnímu světu sotva co známo…“
Přelom epoch, konec druhé světové války, začátek studené války, přetrvávání komunismu a socialismu a sílicí nacionalismus vede v současné době celou řadu autorů k důkladné reflexi totalitarismu, ovšem ryze čeká reflexe stále chybí (opožděná vydání a takřka nulová propagace celé řady autorů, včetně Hannah Arendtové, Erica Voegelina, Karla Poppera, Raymonda Arona a celé řady dalších). Rio Preisnera s jeho širokým intelektuálním rozsahem lze tedy v tomto směru považovat spíše za výjimku (nepočítáme-li právníka, filosofa a politologa Vladimíra Čermáka s knihou Otázka demokracie, 1992). Převládající pozitivistický přístup v sociálních vědách (včetně Weberovy „bezhodnotové vědy“) a převaha komerčně laděné podbízivé literatury sklízí své plody a zakládá nové myšlenkové podhoubí, které je modernímu totalitarismu velmi přívětivé.
Zkrácená verze článku vyšla v časopise Dějiny a současnost 9/2020 v rubrice Recenze
Kritika totalitarismu (kompletní vydání)
Centrum pro studium demokracie a kultury CDK Brno (2019)
Vázané, formát B5, 736 stran
K vydání připravil a doslovem opatřil Jiří Hanuš
