Hegelovy přednášky v Pruské státní knihovně

Činím-li předmětem těchto přednášek dějiny filosofie, pak mi dovolte, abych k tomu poznamenal úvodem jen tolik, že je mi zvláštní radostí a potěšením ujmout se právě v této době znovu své filosofické dráhy na vysoké škole. Zdá se totiž, že přišla chvíle, kdy filosofie může opět doufat, že jí bude věnována pozornost a láska, kdy tato téměř již umlklá věda může opět pozvednout svůj hlas v naději, že svět, který se k ní obracel zády, jí zase dopřeje sluchu. Nouze doby dodala malým zájmům všedního každodenního života takovou důležitost, vysoké zájmy sku­tečnosti a boje o ně si vyžadovaly všechny schopnosti a všechnu sílu ducha, stejně tak jako vnější prostředky, takže se již ne­mohlo dostávat smyslu pro vyšší vnitřní život, ryzejší duchovnost, a že lepší povahy tím byly zasaženy a zčásti tomu padly za oběť, neboť světový duch byl tak zaneprázdněn skutečností, že se nemohl obrátit dovnitř a soustředit se v sobě. Nyní, kdy tento proud skutečnosti se zhroutil, kdy si německý národ již pomohl z nejhoršího, kdy si za­chránil národnost, základ všeho živoucího života, můžeme tedy se vší vážností doufat, že se kromě státu, který pohltil veškerý zájem, pozvedne i církev, že vedle říše světa, k níž dosud směřovalo myšlení i usilování, bude opět pa­matováno i na říši boží, jinými slovy, že vedle politických a ostatních zájmů, spjatých se všední skutečností, roz­kvete zase i čistá věda, svobodný rozumový svět ducha.

V dějinách filosofie uvidíme, že v ostatních evrop­ských zemích, kde se horlivě a s úctou pěstovaly vědy a kul­tura rozumu, filosofie sama až na jméno vymizela a zašla i ve vzpomínkách a potuše, kdežto u německého ná­roda se zachovala jako něco zvláštního. Příroda nám svěřila vyšší poslání ochránců tohoto svátého ohně, jako athénské rodině Eumolpidů bylo svěřeno zachovávání eleusinských mystérií, obyvatelům ostrova Samothraké udržování a pěstění vyšších bohoslužeb, jako si dříve světový duch vyvolil židovský národ, aby mu vnukl nejvyšší přesvědčení, že z něho vzejde jako nový duch. Ale nouze doby, o které jsem již mluvil, zájmy velkých světodějných událostí zatlačily i u nás důkladné a vážné pěstování filosofie a odvedly od ní pozornost širší ve­řejnosti. Tak se stalo, že zatím co se ryzí povahy obrátily k praktickému životu, ve filosofii vedla hlavní slovo a roztahovala se plochost a mělkost. Lze ovšem říci, že od té doby, kdy se v Německu začala filosofie vzmáhat, nikdy se této vědě nevedlo tak špatně jako právě nyní, nikdy prázdnota a domýšlivost nepluly tolik na povrchu a nikdy s takovou nehorázností nevystupovaly ve vědě, jako by měly vládu ve svých rukou. Můžeme předpokládat, že nás hlubší duch doby vyzývá, abychom se postavili proti této mělkosti, abychom spolupracovali s německou vážností, poctivostí a ryzostí a vyvedli filosofii z ústraní, do kterého se utekla. Pozdravme společně úsvit krásněj­ších časů, kdy duch, dosud strhovaný k vnějšku, se bude moci vrátit do sebe a k sobě a dobýt si prostoru a půdy pro svou zvláštní říši, kde se mysli povznášejí nad každodenní zájmy a jsou přístupné pravdě, věčnosti a božskosti, přístupné vnímat a chápat nejvyšší.

My starší, kdo jsme v bouřích doby dospěli v muže, můžeme považovat za šťastné vás, kteří prožíváte své mládí v těchto dnech, kdy se můžete bezstarostněji věnovat pravdě a vědě. Zasvětil jsem život vědě a těší mě, že jsem na místě, kde mohu ve větší míře a v širším okruhu spolupracovat na rozšiřování a oživování vyššího vědeckého zájmu, a že mohu především přispět k tomu, abyste do něho byli uvedeni. Doufám, že se mi podaří zasloužit si a získat vaši důvěru. Zprvu však nesmím požadovat nic, než abyste si sem především přinesli jedině důvěru k vědě a důvěru k sobě samým. Odvaha k pravdě, víra v moc ducha, toť první podmínka filosofie. Člověk, protože je duch, může a má se považovat za hodna toho nejvyššího; o velikosti a moci jeho ducha nemůže být jeho mínění nikdy dost vysoké. A s touto vírou nebude nic tak nepoddajné a tvrdé, co by se mu ne odkrylo. Zprvu skrytá a uzavřená podstata vesmíru nemá síly, jež by se mohla postavit na odpor odvaze poznání; musí se před ním rozevřít a vyjevit mu svá bohatství a své hlubiny, aby jich užíval.

Dějiny filosofie nám předvádějí galerii ušlechti­lých duchů, kteří smělostí svého rozumu pronikli do povahy věcí, člověka i do povahy boží, odha­lili nám jejich hloubku a dobyli nám poklad nej­vyššího poznání. Tento poklad, na kterém i my se chceme podílet, je obecně filosofie; její vznik je to, co se v těchto výkladech budeme učit znát a chápat.

Přistoupíme teď blíže k předmětu samému. Předem je třeba krátce připomenout, že nevycházíme ze žádné rukověti; ty, které máme, jsou příliš nedostatečné; filosofie se v nich všude chápe příliš povrchně; hodí se k soukromému nahléd­nutí a poskytují návod k používání knih, a zvláště vy­braná místa ze starých filosofů, povšechné přehledy, určité údaje pokud se týče pouhých jmen; dále uvádějí slavné učitele, kteří jinak nepřispěli k pokroku vědy; jsou v nich spousty podrobností — údaje letopočtů, jmen, doby, kdy takoví mužové žili.

Nejdříve určíme účel a nutnost dějin filosofie, t. j. hle­disko, s něhož je vůbec třeba pohlížet na dějiny filosofie — poměr k filosofii samé.

Je třeba zdůraznit tato hlediska:

a)  Jak to, že filosofie má dějiny? Je třeba ukázat jejich nutnost a užitečnost; je třeba se soustředit apod., poznávat mínění druhých.

b)  Dějiny filosofie nejsou souborem náhodných mínění, nýbrž nutnou souvislostí, od jejích prvopočátků až k jejímu boha­tému rozvoji.

b1) Rozličné stupně.

b2) Celý světový názor se vytváří na tomto stupni; ale to je detail, na kterém nezáleží.

c)   Z toho plyne poměr k samotné filosofii.

U dějin filosofie se hned vnucuje připomínka, že sice mají velký význam, je-li jejich předmět hodnocen kladně, ale že nepozbývají významu ani tehdy, je-li jejich účel chápán opačně. Ba může se zdát, že tento význam nabývá dokonce na důležitosti tím více, čím je zvrácenější představa filosofie a toho, co pro ni znamenají její dějiny. Vždyť z dějin filosofie bývá především vyvozován důkaz nicotnosti této vědy.

Je nutno uznat oprávněnost požadavku, aby dějiny — ať to jsou dějiny čehokoli — podávaly skutečnosti nezaujatě, aniž by tím chtěly uplatňovat nějaký zvláštní zájem a cíl. Jenže s otřepaností takového požadavku daleko nedojdeme. Vždyť dějiny určitého předmětu souvisí nutně co nejúžeji s představou, jakou si o něm učiníme. Tím je již také určováno to, co na tomto předmětu považujeme za důležité a účelné, a z poměru mezi děním a předmětem vyplývá výběr událostí, o nichž je třeba podat zprávu, způsob, jak je chápat, hlediska, jakým je podřídíme. Tak se může stát, vždy podle představy, jakou si učiníme o tom, co je stát, že čtenář politických dějin určité země nenajde v nich právě nic z toho, co v nich hledal. Ještě spíše se to může stát u dějin filosofie, a bylo by možno uvést taková podání těchto dějin, o nichž bychom mohli být přesvědčeni, že v nich nacházíme všechno jiné, jen ne to, co považujeme za filosofii. U jiných dějin je představa jejich před­mětu ustálená, alespoň co do jeho základního vymezení — ať již jde o určitou zemi, národ či lidský rod vůbec, nebo o vědu mate­matickou, fysiku a podobně, anebo nějaké umění, malířství atd. Ale věda filosofická se tu liší v tom, anebo, chceme-li, má tu nevýhodu proti jiným vědám, že již o jejím pojmu, o tom, co má a může být jejím posláním, existují nejrozličnější náhledy. Není-li pevný tento první předpoklad, představa předmětu dějin, budou dějiny samy vůbec nutně něčím kolísavým, a něčím trvalým, pevným budou jen potud, pokud budou předpokládat určitou představu, ale pak si snadno vyslouží výtku jednostrannosti ve srovnání s odchylnými představami jejich předmětu. Tato nevýhoda se sice týká jen vnější úvahy o této historiografii; ale souvisí s ní jiná, hlubší nevýhoda. Jsou-li různá pojetí filosofické vědy, pak zároveň jedině prav­divé pojetí umožňuje porozumět dílům filosofů, kteří ve smyslu tohoto pojetí pracovali. U myšlenek, zvláště u myšlenek spekulativních, znamená totiž porozumět něco zcela jiného než jen pochopit gramatický smysl slov a vnímat je sice, ale pouze v oblasti představ. Proto je možno znát tvrzení, určité věty anebo, chceme-li, mínění filosofů, zabývat se napořád důvody i rozklady takových mínění, a při tom všem snažení mohlo uniknout to hlavní, totiž porozumění oněm větám. Je proto dost mnohosvazkových, řekněme třeba: učených ději filosofie, kterým uniká poznání právě látky, s níž se tolik napachtily. Autory takových dějin je možno přirovnat ke zvířatům, která vyposlechla všechny tóny nějaké skladby, ale k jejich smyslům neproniklo jedno, harmonie těchto tónů.

Pro tuto okolnost je jistě u dějin filosofie daleko nutněji než u jiné vědy předeslat jim úvod a nejprve stanovit předmět, o jehož dějinách se má přednášet. Neboť lze říci: jak je možno začít se zabývat předmětem, jehož jméno je sice běžné, ale o němž dosud nevíme, co jest. Kdybychom takto postupová v dějinách filosofie, neměli bychom jiného vodítka než vyhledá a chopit se toho, čemu bylo někde a někdy dáno jméno filosofie Vskutku však, má-li se pojem filosofie stanovit ne libovolné nýbrž vědecky, bude takové pojednání již samotnou filosofickou vědou; neboť u této vědy je to zvláštní, že její pojem je jen zdánlivě počátkem a jen celkové pojednání o této vědě j důkazem, ba možno říci, samotným nalezením jejího pojmu a že tento pojem je v podstatě výsledkem tohoto pojednání.

V tomto úvodu je tedy zároveň nutno předpokládat pojen filosofické vědy, pojem předmětu dějin filosofie. Avšak s tímto úvodem, který se má týkat jen dějin filosofie, je tomu zá roveň vcelku právě tak, jako s tím, co jsme právě řekli o filosofii samé. Co lze říci v tomto úvodu, je těžko předem stanoví právě proto, že to lze prokázat a dokázat jen podáním těchto dějin samých. Jen z tohoto důvodu nelze tyto předběžné vy světlující výklady zařadit do kategorie libovolných předpokladů Avšak předesílat tyto vysvětlující výklady, jež jsou podle důkazů o své správnosti v podstatě resultáty, může mít jen takový význam, jaký vůbec může mít předběžné vytyčení všeobecného obsahu nějaké vědy. Úvod do dějin filosofie musí při tom poslou­žit k odmítnutí mnoha otázek a požadavků, které by bylo mož­no z obvyklých předsudků uplatňovat vůči takovým dějinám.

Nejdříve bude třeba zabývat se určením dějin filosofie, z čehož vyplynou důsledky pro způsob, jak o nich po­jednat. Za druhé je třeba z pojmu filosofie blíže určit, co z neko­nečně obsáhlé látky a z různých stránek duchovní vzdělanosti národů je třeba z dějin filosofie vyloučit. Náboženství již samo sebou a myšlenky v něm obsažené i myšlenky o náboženství, zvláště v podobě mythologie, jsou již svou látkou filosofii tak blízko, jako jiné výtvory věd svou formou, že se zprvu zdá, jako by dějiny této filosofické vědy musely nabýt zcela neurčitého rozsahu. Stanovíme-li pak patřičně oblast filosofie, získáme zároveň východisko těchto dějin, které je nutno odlišovat od počátků náboženských názorů a myšlenkami na­plněných předtuch. Za třetí musí vyplynout z pojmu samého předmětu roz­dělení dějin filosofie na nutná období — rozdělení, které musí tyto dějiny ukázat jako organicky postupující celek, jako rozumovou souvislost, čímž jedině samy dějiny filosofie nabudou důstojnosti vědy.

URČENÍ DĚJIN FILOSOFIE

O významu těchto dějin je možno uvažovat s mnoha různých stránek. Chceme-li pochopit jejich ústřední význam, je nutno, abychom jej hledali v podstatné souvislosti této zdánlivé minulosti se stupněm, kterého filosofie v přítomnosti dosáhla. Máme tu blíže pohovořit právě o tom, že tato souvislost není jedním z vnějších vztahů, které mohou přicházet v úvahu u dějin této vědy, nýbrž naopak, že vyjadřuje vnitřní podstatu určení dějin filosofie, že události těchto dějin sice pokračují, jako všechny události, ve svých účincích, ale že jsou tvořivé zcela svérázně.

Dějiny filosofie nám předvádějí řadu vzácných duchů, galerii hrdinů přemítajícího rozumu, kteří tímto rozumem pronikli do podstaty věcí, přírody a ducha, do podstaty boha, a do­byli nám nejvyšší poklad, poklad rozumového poznání. Události a činy těchto dějin mají proto zároveň tu vlastnost, že součástí jejich obsahu a hodnoty není zároveň osobnost a osobitý charakter — jako je tomu naproti tomu v politických dějinách, kde jedinec je subjektem činů a událostí podle své zvláštní povahy, genia, svých vášní, energie nebo slabosti svého charakteru, vůbec podle toho, co jej činí tímto jedincem — ale že tu právě naopak jsou výkony tím znamenitější, čím méně má na nich podíl a zásluhu určitý jedinec, čím více naopak náleží volnému myšlení, obecnému charakteru člověka ja­kožto člověka, čím více je přímo tvůrčím podmětem právě toto neosobité myšlení.

Na první pohled se zdá, že tyto činy myšlení patří historii, minulosti, že jsou mimo naši skutečnost. Ale ve skutečnosti tím, čím jsme, jsme zároveň historicky, anebo přesněji řečeno: jako v tom, s čím se setkáváme v této oblasti, v dějinách myšlení, je minulost jen jednou stránkou, tak v tom, čím jsme, je nepomíjivost lidské pospolitosti nerozlučně spjata s tím, že jsme historicky. To, že my, nynější svět, vládneme rozumovostí, že si uvědomujeme sebe sama, nevzniklo bez­prostředně a nevyrostlo pouze z půdy přítomnosti, nýbrž tkví již v podstatě této schopnosti, že je odkazem, a ještě lépe výsledkem práce, a to práce všech předchozích pokolení lid­ského rodu. Tak jako je umění vnějšího života, spousta prostředků a dovedností, zřízení i zvyklostí společenského a politického soužití výsledkem uvažování, vynálezů, potřeb, nouze a ne­štěstí, usilování i naplňování dějin, které předcházely naší přítomnosti, tak i za to, čím jsme ve vědě a konkrétně ve filo­sofii, vděčíme rovněž tradici, která se ustavičně vine vším, co je pomíjivé a co tedy pominulo, jako posvátný řetěz, jak ji nazval Herder, a zachovává a předává nám vše, co vytvořili předkové.

Tato tradice není vsak jen hospodářem, který jen pečlivě opatruje, co přijal, a předává nezměněno budoucím. Není to nehybná kamenná socha, nýbrž žije a kypí jako mocný proud, který je tím mohutnější, čím dále se prodral od svého pramene. Obsahem této tradice je to, co vytvořil duchovní svět, a obecný duch nikdy neustrne. A právě tento obecný duch je tu pro nás to nejpodstatnější. Jednotlivému národu se ovšem může stát, že jeho vzdělanost, umění, věda, vůbec jeho du­chovní statky ustrnou, jako tomu na příklad patrně bylo u Číňanů, kteří před dvěma tisíci lety byli pravděpodobně ve všem tak daleko, jako dnes. Světový duch nepropadá však tako­vémuto netečnému klidu. To vyplývá již z prostého jeho pojmu. Jeho život je čin. Předpokladem činu je materiál, který tu jest, k němuž se čin soustřeďuje, nikoli tak, že by jej snad pouze rozmnožoval, rozšiřoval přidáváním dalšího ma­teriálu, nýbrž tak, že jej podstatně zpracovává a přetváří. Dědit znamená tu zároveň přijímat a uvazovat se v dědictví; a dědictví je tu také pouze látkou, kterou duch přeměňuje. Tak je přejaté změněno a obohaceno a zároveň uchováno. Takové je i poslání a činnost nás i každé doby vůbec: chopit se vědy, která tu jest, a osvojit si ji, a právě tím ji rozvíjet a povznášet na vyšší úroveň. Tím, že si ji osvojíme, činíme z ní proti tomu, co byla, něco svébytného.

Právě v této povaze tvoření, kdy jako předpoklad je tu existující již duchovní svět, který je pak přetvářen tím, že si jej osvojujeme, spočívá, že naše filosofie přichází na svět ve své podstatě jen v souvislosti s filosofií, která tu byla před ní, a nutně z ní vzniká; a právě průběh dějin nám nepodává vznikání cizích věcí, nýbrž toto naše vznikání, vzni­kání našeho vědění. Na povaze tohoto vztahu závisí představy a otázky, které by tu mohly vzniknout o určení dějin filosofie. Pochopíme-li tento vztah, objasníme si zároveň blíže, čím mohou tyto dějiny prospět zejména i znalosti filosofie, stejně jako se nám objeví subjektivní smysl toho, že studium dějin filosofie nás uvádí do poznání filosofie samé. Konečně i směrnice pro způsob, jak pojednávat o dějinách filosofie, plynou z onoho vztahu, jímž se proto budeme především zabývat v tomto úvodu. K tomu je ovšem nutno přibrat pojem toho, co je cílem filosofie, ba tento pojem musí být základem; a protože, jak jsme si již řekli, nelze tu podat vědecký rozbor tohoto pojmu, nemůže ani výklad, který tu máme provést, ukázat názorně povahu tohoto procesu, nýbrž spíše jen vyvolat zatím jeho představu.

Myšlenka, která se nám v dějinách filosofie asi nejprve na­skytne, je to, že již v předmětu samém je vnitřní rozpor. Vždyť filosofie chce poznat, co je nepomíjivé, věčné, co jest o sobě a pro sebe; jejím cílem je pravda. Dějiny však vyprávějí o tom, co bylo v určité době, ale zmizelo v době jiné a něčím jiným bylo vytlačeno. Vyjdeme-li z toho, že pravda je věčná, pak nepatří do oblasti pomíjivého a nemá dějiny. Má-li však dějiny, a jsou-li dějiny to, co nám podává jen řadu zašlých útvarů poznání, pak v nich pravdu nenajdeme; neboť pravda není něco, co by patřilo minulosti.

Dalo by se namítnout, že takovéto povšechné rozvažování by se pak stejně týkalo nejen ostatních věd, nýbrž i samého křesťanského náboženství, a bylo by možno vidět protimluv vtom, že mají být nějaké dějiny tohoto náboženství a jiných věd; bylo by však zbytečné dále zkoumat takovéto rozvažování o sobě, protože je přímo vyvrací již skutečnost, že takové dějiny existují. Abychom však lépe porozuměli smyslu tohoto roz­poru, musíme rozlišovat mezi dějepisem vnějších osudů urči­tého náboženství nebo vědy a dějinami takovýchto předmětů samých. A kromě toho je nutno uvážit, že pro zvláštní povahu filosofie je tomu s jejími dějinami jinak než s dějinami jiných oborů. Pak je ovšem na bíledni, že uvedený rozpor by se nemohl týkat oněch vnějších dějin, nýbrž výhradně dějin vnitřních, dějin samého obsahu. Křesťanství má dějiny svého rozšíření, osudů svých vyznavačů atd.; a tím, že svou existenci vybudovalo ve formě církve, je církev sama o sobě vnějším bytím křesťan­ství, jako taková je vystavena v čase nejrůznějšímu působení a vlivům, má nejrůznější osudy a vysloveně své vlastní dějiny. Ale co se týče křesťanského učení samého, tu ani jemu nechybí sice dějiny; ale nutně prošlo záhy svým vývojem a nabylo své určité formy, a toto staré vyznání víry platilo v každé době a má nezměněně platit jako pravda i dnes, byť by tato platnost byla jen zdáním a její slovní výraz jen prázdnou odříkávanou formulí. Širší rozsah dějin tohoto učení zahrnuje však jenom dvojí: jednak nejrozličnější dodatky a úchylky od oné pevné pravdy, a za druhé boj s těmito bludy a za očistu dochované základny od dodatků, a návrat k její prostotě.

Podobně jako náboženství, mají své vnější dějiny i ostatní vědy, a také filosofie. Ta má dějiny svého vzniku, Šíření, roz­květu, upadání, znovuvzkříšení, dějiny svých učitelů, hlasa­telů i odpůrců, jakož i historii vztahů vnějších, častěji k ná­boženství, mnohdy i ke státu. Tato stránka dějin filosofie podněcuje zároveň zajímavé otázky, mezi nimi otázku, jak je tomu s úkazem, že filosofie, když je naukou o absolutní pravdě, se omezila zjevně na celkem nepatrný počet jedinců, na jisté národy, na jistá období; nebo otázku o tom, proč pravda, vystupující v náboženství v podobě mnohem obecnější než ve filosofii, se setkávala s překážkami, a není-li rozpor i v tom, že toto náboženství vzniklo tak pozdě a zůstává tak dlouho, dokonce i dnes, omezeno jen na určité národy. Tyto a jiné podobné otázky jsou však již příliš speciální, než aby závisely jen na dotčeném obecnějším rozporu; a těmi stránkami filosofie, které se spíše týkají její vnější existence a jejích vnějších dějin, se budeme moci více zabývat teprve tehdy, až více poznáme svéráznou povahu filosofického poznání.

Co se však týče srovnání dějin náboženství s dějinami filosofie po stránce jejich vnitřního obsahu, nepřiznává se filosofii tak jako náboženství, že nějaká od počátku pevně stanovená pravda je jejím obsahem, který se jakožto neproměnný vy­myká historickému pojetí. Obsah křesťanství, jímž jest pravda, zůstal však jako takový nezměněn, a proto dále již nemá nebo téměř již nemá dějiny. U náboženství tedy základní rys, charakterisující je jakožto náboženství křesťanské, vylučuje uvedený rozpor. Bludy a doplňky nepůsobí pak potíže; jsou proměnné a svou povahou patří zcela dějinám.

Ostatní vědy mají sice také dějiny co do svého obsahu. Tyto dějiny sice zčásti také ukazují změny tohoto obsahu, odvrat od nauk, které předtím platily. Jenže velká, snad hlavní část jejich obsahu pojednává o tom, co se zachovalo; a to, co nově vzniklo, neznamená změnu dřívějších výtěžků, nýbrž jejich doplnění a rozmnožení. Tyto vědy postupují přiřazováním. V postupu mineralogie, botaniky atd. se ovšem opravuje mnohé z toho, co předcházelo; ale největší část zůstává a obo­hacuje se novými poznatky, aniž se sama měnila. Co se týče obsahu, mají dějiny takové vědy, jako je matematika, pře­vážně jen radostné poslání vyprávět, jak se věda rozvíjela, a na příklad o elementární geometrii v takovém rozsahu, jak ji podává Euklidés, můžeme říci, že od těch dob již nemá dějiny.

Naproti tomu dějiny filosofie neukazují ani trvání prostějšího obsahu, k němuž se nic nepřipojuje, ani pouhý proces poklidného přidávání nových poznatků k těm, jichž už bylo dosaženo; nýbrž zdá se, že nám spíše předvádějí pouze neustále se obnovu­jící proměny celku, které nakonec nejsou již spjaty ani společ­ným cílem. Naopak se vytrácí právě sám abstraktní předmět, rozumové poznání, a budova této vědy se nakonec musí roz­plynout tak jako domýšlivost a zjalovělé jméno filosofie.

Z německého originálu G.W.F. Hegel, Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie, vydaného v roce1940 nakladatelstvím Felix Meiner, Lipsko, přeložil Karel Slavík. V edici živé odkazy vydalo nakladatelství Rovnost v roce 1952.

Rubrika: 
Share
Autoři: 

Georg Wilhelm Friedrich Hegel

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (27. srpna 1770, Stuttgart – 14. listopadu 1831, Berlín) byl hlavním představitelem německého idealismu, filosofem, který ovlivnil celou řadu dalších generací. Studoval filosofii a teologii v Tübingenu, habilitoval spisem o astronomii, navštěvoval latinskou školu a osvojil si řecké i římské klasiky. Roku 1806 dokončil své nejslavnější dílo – Fenomenologii ducha. Poté dokončil své druhé velké dílo, Vědu o logice. Ta mu zajistila místo na katedře filosofie v Heidelbergu.