Revoluce, otevřená společnost a instituce

Co se týče institucionální realizace existenciálního řádu, zdá se mi, že americká společnost vykazuje ve srovnání s jinými národními společnostmi západního světa určité výhody. Ze všeho nejdříve se však musím přiznat, že jsem v této věci zaujatý, protože jsem koneckonců musel z politického prostředí střední Evropy uprchnout, abych si zachránil holý život, a v Americe jsem byl vlídně přijat. V důsledku této zkušenosti jsem se samozřejmě nemohl ubránit jistým předsudkům. Přesto však doufám, že má následující pozorování nebudou těmito předsudky zase tak příliš poznamenána.

Nejdříve je třeba uvážit problém západní revoluce. Oswald Spengler si povšiml, že ty revoluce, ke kterým došlo před rokem 1789 – tedy revoluce anglická a americká – byly revolucemi konzervativního typu a zachovaly kulturní strukturu západní civilizace. Podle Spenglerova názoru počíná Francouzskou revolucí trend směřující ke zničení západní kultury. Jeho formulace jsou sice poněkud abstraktní, ale je možné upřesnit je konkrétnějšími postřehy. Není pochyb, že se revoluce, jako byla třeba americká, odlišují od revolucí v Rusku či ve Francii, anebo od německé revoluce nacionálně socialistické. Rozdíl mezi nimi tkví v tom, že americká revoluce byla schopna úspěšně vytvořit otevřenou společnost, a to způsobem, který si vyžádal jen minimum násilí. Člověk by řekl, že ze všech velkých revolucí je americká revoluce jedinou opravdu úspěšnou.

Mezi francouzskými a německými intelektuály najdete hodně nechuti k Americe a její příčinou je právě tento úspěch: taková revoluce by neměla být úspěšná, protože intelektuálové si chtějí udělat svou vlastní revoluci v tradici francouzského zničení kulturního řádu. Nechuť pociťovaná francouzskou revoluční vzpourou ve jménu Rozumu a Nejvyšší bytosti ke křesťanskému řádu, který byl ve Francii 18. století nepříliš příjemným způsobem reprezentován církví a jejím kněžstvem, nemá v Americe žádnou skutečnou obdobu. V této zemi nacházíme společnost založenou na revoluční tradici, která přitom není naplněna žádnou nově rozpoznanou nechutí ke křesťanství. Vlny evropského vlivu se však nevyhnuly ani Americe; naši intelektuálové jsou značně ovlivněni evropským a zejména francouzským typem intelektualismu a v poslední době i německým hegelianismem a marxismem, stejně jako jejich ruskými odrůdami.

Tyto vlivy se ovšem střetávají s americkou tradicí. Příčinou významné části současného společenského zmatku, totiž oné slavné „rozdělené společnosti“, je vstřebání tohoto francouzsko-německého typu nedokončené revoluce navzdory úspěšné revoluci americké. Je třeba si přiznat, že významná část amerických intelektuálů je protiamericky zaměřena, dokonce i přesto, že oni sami by to popřeli; jedná se zde o stejný antiamerikanismus, který můžeme nalézt mezi intelektuály evropskými. Odmyslíme-li si však okrajová hnutí toho nejtvrdšího kalibru, není tento antiamerikanismus rozhodně žádným opravdovým komunismem – ne-li z nějakého důstojnějšího důvodu, pak proto, že pokud je mi známo, s výjimkou několika badatelů nejsou ti nejnadšenější „liberální“ intelektuálové gramotní natolik, aby byli schopni číst díla myslitelů, jako byli Hegel a Marx.  

To, co tady v Americe máme, není žádný komunismus, dokonce ani marxismus ne, nýbrž paramarxistická groteska, která v praxi nikdy nefunguje, protože problémy, se kterými se potýkal Marx, leží daleko za intelektuálním obzorem těchto lidí. Dokonce i ve své vulgární formě jsou však tato hnutí znepokojujícím společenským činitelem, a to až do takové míry, že se jazyk „polarizace“ stal v Americe docela populárním. Vzhledem ke struktuře americké společnosti velmi pochybuji, že k takové polarizaci vůbec kdy došlo. Ve skutečnosti tu máme co do činění s bezohledným a částečně negramotným intelektuálním hnutím, které nevědomky „vypolarizovalo“ samo sebe z americké společenské skutečnosti a teď za tuto svou pragmatickou nepozornost musí platit cenu, která se za porážku platí.

Z určitého hlediska vykazuje toto americké „vypolarizování se“ ze skutečnosti jisté rysy připomínající souběžné evropské intelektuální vývojové trendy. Jestli slavný rok 1968 se svými pařížskými výtržnostmi vůbec něco odhalil, pak to byla nepřítomnost revoluční situace. Raymond Aron vystihl podstatu tohoto problému velmi přesně, když uveřejnil svůj rozbor událostí pod názvem Nezvěstná revoluce (La Revolution introuvable) – tato práce však zrovna nepřispěla k jeho oblibě. Podobná hnutí, jež se sama vypolarizují ze skutečnosti, mohou vůbec vzniknout a způsobit značný hluk na veřejné scéně jen v důsledku skutečnosti, že americkou společnost trápí mnoho společenských problémů, které si vyžadují řešení a už příliš dlouho se jim ho nedostává. Je tu například očividný problém černošského obyvatelstva a jeho postavení.

V podmínkách amerických dějin imigrace a otroctví s příslušnými rasově a etnicky danými skupinami dostává nevyhnutelný status nižších tříd nepříjemné zabarvení, protože nižší třídy jsou zároveň rozpoznatelné také jako skupiny rasové a etnické. Dále zde ještě je, anebo spíš byl, problém vietnamské války. O tom, zda bylo z hlediska národního zájmu nezbytné do této války vstupovat, je možné dlouze diskutovat a úspěšně pochybovat. Avšak ve chvíli, kdy válka začala, bylo nutné dovést ji k nějakému vyústění – člověk přece nemůže skončit válku tak, že prostě odkráčí z bojiště. Podmínky války proti totalitárnímu režimu navíc postavily americkou vládu před potíže, kterým musela čelit už ve válce proti Hitlerovi. Vietnamská válka však tyto potíže prohloubila, protože její události byly vzdáleny denní zkušenosti amerických lidí. Hlavním problémem, o kterém zde mluvím, je skutečnost, že válka proti totalitární moci s vládnoucí skupinou totalitárních sektářů pevných ve své víře a ochotných obětovat lidi pro věc své nadvlády až do hořkého konce může skončit jen hrůzami fyzické zkázy. Známe to ostatně už z případu Hitlerova a stejný problém se projevil i ve Vietnamu. Vláda Severního Vietnamu neváhala ani chvilku, zda má vystavit své lidi válečným bědám, zatímco na americké straně byly tyto hrůzy zvláště prostřednictvím televizních reportáží přeneseny do tepla amerických domovů jako zkáza, kterou způsobila americká armáda. Válka má ovšem dvě válčící strany a za tuto zkázu byla zodpovědná ta druhá strana, která se shodou okolností také stala její vojenskou obětí – avšak tato skutečnost prostě nikdy nepronikla do obecného povědomí. Bombardování německých měst takovým způsobem, až z nich nezbylo nic než rozlehlá pole rozvalin, a s tím spojené masové zabíjení civilních obyvatel, jako například při bombardování Hamburku, při kterém podle odhadů za jedinou noc zahynulo více než 40 tisíc lidí, bylo přijato celkem s lhostejností. Zkáza odehrávající se v zaostalém Vietnamu, která byla ve srovnání s Německem za druhé světové války rozsahem menší, vyvolala však v Americe zděšení. Že tyto hrůzy způsobili ideologičtí sektáři a nikoliv americká vláda, to už nikdo nebral v potaz.

Při této příležitosti se plně projevila obrovská moc masových médií ovládaných intelektuálním establishmentem. Pro historika tu jde o událost prvořadé důležitosti umožňující mu porozumět jistým trendům v americké společnosti: s pomocí propagandy masových sdělovacích prostředků bylo například možné proměnit vojenskou porážku komunistů v ofenzívě Tet z roku 1968 v porážku americkou. K podobné proměně došlo i v případě slavné invaze do Kambodže. Invazi do této země podnikla sice komunistická armáda Severního Vietnamu a vojenská akce namířená proti takové invazi přece sama invazí není, ale tyto skutečnosti nezabránily intelektuálům překroutit fakta a dát tak vzniknout fámě o kruté americké agresi. K podobné menší transformaci došlo zásluhou intelektuálů i v případě slavného bombardování hrází v Severním Vietnamu. Úmyslné lhaní sehrálo významnou úlohu také v proměně bombardování vojenských cílů v Hanoji na kobercový nálet namířený proti civilnímu obyvatelstvu. Příklady, které jsem právě vyjmenoval, historikovi odhalují vážný problém intelektuálního sektoru americké společnosti – jde tu o vědomý rozchod se skutečností a o násilnou agresivitu spojenou se sledováním vlastních utopických snů. Touto intelektuální chorobou netrpí pouze novináři a televizní reportéři – nákaza pronikla hluboko do akademického světa a skrze akademický svět i do vzdělání mladší generace. Člověk proto musí v těchto trendech rozpoznat ohrožení demokratické vlády, která se koneckonců musí spoléhat na to, že široké vrstvy obyvatelstva neztratí docela spojení se skutečností.

Nic ovšem netrvá věčně a pomine i současná „polarizace“. V této chvíli jsou však možnosti racionálního fungování amerického politického systému vážně omezeny, protože činnost vlády se stala v důsledku momentálních utopických fantazií prakticky nemožnou. Do jaké míry však bude toto omezení amerického pole působnosti vlivem intelektuálů, kteří ztratili spojení se skutečností, představovat nebezpečí pro celou zemi, to ukáže jen budoucnost. Nepochybně jsme však dnes konfrontováni s masivní společenskou silou agresivní intelektuální nepoctivosti, která proniká akademickým světem i jinými částmi společnosti. Kdyby se tato situace měla stát opravdu kritickou, bylo by nezbytné ji tím či oním způsobem korigovat.

Úryvek z knihy Vzpomínky na život a filosofii (CDK, 1998) vychází se svolením nakladatele  

© Louisiana State Univesity Press, 1989

© CDK,1998

© Translation Tomáš Suchomel, 1998

Rubrika: 
Autoři: 

Eric Voegelin

Eric Voegelin (narozen v Německu jako Erich Hermann Wilhelm Vögelin 3. ledna 1901, Kolín nad Rýnem, zemřel 19. ledna 1985, Palo Alto, Kalifornie, USA) byl německo-americký konzervativní politický filosof. Sebrané spisy vyšly v 34 svazcích a jeho dílu se věnuje celá řada univerzitních středisek a ústavů po celém světě, včetně českého Voegelin Principles.