Voegelinova ekvivalence zkušenosti a symbolizace v dějinách

Hledání konstant lidského řádu ve společnosti a  dějinách nemá v přítomné chvíli jasno o svém jazyce. Starší soubor pojmů prokazuje, že nedokáže hledání adekvátně vyjádřit, a nový zatím nevykrystalizoval do potřebné preciznosti. Stále mluvíme o trvalých hodnotách v procesu dějin, i když víme, že jazyk „hodnot“ je mrtvým pozůstatkem zašlé metodologické éry; ale chceme-li být pochopeni, musíme ho používat, protože obecně zatím nebyl přijat žádný jazyk, který by zkušenosti, již má člověk o svém lidství, odpovídal lépe.

Ačkoli neexistuje adekvátní jazyk, který by vystupoval s autoritou zavedené teorie, prakticky takový jazyk používáme, když se zabýváme symboly. Když při studiu různých společností srovnáváme jejich kulty předků, iniciační obřady, korunovační rituály, mýty o věčném životě nebo o soudu nad mrtvými, nemluvíme o „hodnotách“, nýbrž o „ekvivalentních“ kultech, obřadech, ritech a mýtech. Navíc si přitom uvědomujeme rozdíly mezi symboly a víme, že stejnost, která ospravedlňuje jazyk „ekvivalence“, není v symbolech samých, nýbrž ve zkušenostech, které je zrodily. Jazyk „ekvivalence“ tedy předpokládá teoretické nahlédnutí, že skutečným předmětem našich studií nejsou symboly samy, nýbrž konstanty zkušenosti, která je rodí.

Tím trvalým v  dějinách lidstva nejsou symboly, ale sám člověk hledající své lidství a  jeho řád. Ačkoli tento problém lze konstatovat jasně a prostě, jeho důsledky jsou nesmírné. Srovnávací studium, pokud překračuje pouhou registraci symbolů jako fenoménů a proniká ke konstantám zkušenosti, která je zrodila, lze totiž provádět jen pomocí symbolů, které byly opět zrozeny konstantami, jež toto srovnávací studium hledá. Studium symbolů je reflexivní zkoumání, jehož předmětem je hledání pravdy existenciálního řádu; bude-li plně rozvinuto, stane se tím, čemu se obvykle říká filosofie dějin. Snažíme-li se tedy vytvořit teorii „ekvivalencí“, předpokládá to existenci filosofa, který si uvědomil časovou dimenzi svého hledání pravdy a chce je uvést do vztahu k tomu, které podnikali jeho předchůdci v dějinách. Potřeba nahradit teorii „hodnot“ teorií „ekvivalencí“ označuje bod, v němž si srovnávací studium symbolů samo sebe uvědomuje jako hledání hledání. Následující úvahy chtějí vyjasnit, nakolik je to v  mezích jedné studie možné, hlavní problémy tohoto nového dějinného vědomí. Zamyslím se nejprve nad setkáním filosofa s intelektuálním ovzduším, v němž vládne teorie „hodnot“.

I.

Člověk se v dějinách, kam až písemné záznamy sahají, snažil získat pochopení své vlastní lidskosti a ve světle získaného poznání uspořádat vlastní život. Když se dnes filosof reflexivně obrací k té oblasti skutečnosti, jíž se říká lidská existence, neobjevuje ji jako neznámou zemi, ale pohybuje se mezi symboly, které na základě svých zkušeností s pravdou existence vytvořili jeho předchůdci.

Toto pole zkušeností a symbolů není předmět, který by mohl být pozorován zvenčí, a také se každému neukazuje ve stejné podobě. Spíše je to časová dimenze existence přístupná jedině účastí na své skutečnosti; a co filosof při pohybu v  tomto poli uvidí nebo neuvidí, pochopí nebo nepochopí, a zda se v něm vůbec zorientuje, závisí na tom, zda byla jeho vlastní existence formována intelektuální sebevýchovou k otevřenosti vůči skutečnosti, anebo deformována nekritickým přijímáním domněnek, které skutečnost bezprostřední zkušenosti zatemňují.

Předpokládejme filosofa, který sám sebe zdeformoval přijetím přesvědčení, že pravda existence je soustava výroků o  pravém řádu člověka ve společnosti a  dějinách, výroků, které jsou prokazatelně pravdivé, a tedy přijatelné pro všechny. Když s  tímto přesvědčením vstoupí do pole symbolů, bude zklamán a rozčilen. Marně bude hledat tu jednu soustavu pravdivých výroků, o níž přece mohl očekávat, že se z  pětitisíciletého úsilí lidstva vynořila. Historické pole se bude jevit spíš jako temný les takových soustav, odlišných jedna od druhé, z nichž každá vznáší nárok, že je tou jedinou správnou, ale žádná si nevynutila obecné přijetí, které ve jménu pravdy vyžadovala. Filosof vůbec neobjeví trvalé hodnoty existence; octne se uprostřed hlučného zápasu mezi vlastníky dogmatické pravdy – teologické, metafyzické nebo ideologické. Pokud při  tomto setkání s dogmatomachií, která v  poli vládne, neztratí hlavu a  nepřipojí se k  boji, avšak bude se pevně držet svého přesvědčení, že existenciální pravda, může-li být vůbec nalezena, musí být definitivní katalog výroků, pravidel nebo hodnot, přivede ho to k jistým závěrům. Intelektuálně možná pojme podezření, že hledání, které probíhalo několik tisíciletí, aniž přineslo požadovaný výsledek, je honba za nepoznatelným, jíž by bylo lépe zanechat; bude-li pozorovat nepříliš povznášející divadlo dogmatomachie se všemi jeho zklamáními, úzkostmi, odcizením, zuřivým spíláním a násilím, bude nejspíš pokládat i z morálního hlediska za lepší v  hledání nepokračovat. A  těžko mu můžeme něco vyčítat, když se nakonec rozhodne, že nejmoudřejší je skepticismus, a stane se upřímným relativistou a historicistou.

Problematickou fází v  procesu filosofova myšlení není skeptický závěr, ale původní přesvědčení, jímž poli symbolů vnutil podobu neustálé dogmatomachie. Proti této námitce se ovšem může hájit, že ze znásilňování pole je obviňován neprávem: toto přesvědčení není jeho vynález; našel je jako fenomén v  okolním poli, který se mu vší silou vnucoval, a on nedělá nic víc, než že ze svých pozorování vyvozuje rozumné závěry. Co teď uděláme? Prohlásíme jeho pozorování za správné a závěr za pochybný?

Problémem tohoto kruhu se teď budeme zabývat. Prozatím z něj unikneme prohlášením, že dějiny nejsou nepřetržitý proud existence v pravdě, nýbrž že jsou přerušovány obdobími – nebo protkány rovinami – deformované existence. Dále uveďme, že takovéto období nebo vrstva deformace se může člověku vnucovat tak silně, že se jí přizpůsobí, a následně sám sebe zdeformuje tím, že z deformované existence udělá model existence pravé. A filosof, který přijal deformovanou existenci za svou, může nakonec zdeformovat historické pole zkušeností a symbolů tím, že mu vnutí svůj model deformace. Deformované oblasti pole přijmou status pravé skutečnosti, zatímco oblasti pravé existence budou zatemněny obrazy vzešlými z  deformace. Výsledek můžeme označit jako zatmění pravdy. V případě současného filosofa lze myšlenku, že pravda lidské existence musí být trvale platný soubor nauk (nejlépe systém, který ukončí všechny systémy), stopovat k jejímu bezprostřednímu zdroji v krizi teologie a metafyziky v osmnáctém století: symboliky zrozené noetickými a  pneumatickými zkušenostmi v  antice a  středověku přestaly být průhledné pro matečnou skutečnost  – existenciální víra seschla v doktrinální přesvědčení – a kritické pokusy napravit tuto ztrátu novým zachycením skutečnosti existence, jakkoli jejich úspěch v jiných ohledech nesmíme popírat ani zmenšovat, byly v rozhodujícím bodě odsouzeny k nezdaru, protože pod báječnými tituly typu systém vědy nebo pozitivní vědy uchovaly deficientní modus doktrinální pravdy jako tu formu, do níž má být nové poznání odlito. Po doktrinální teologii a metafyzice osmnáctého století následovaly doktrinální ideologie století devatenáctého a dvacátého; po starším typu fundamentalistické nauky následoval nový fundamentalismus. Toto přesvědčení, že existenciální pravda je jakási nauka, která má být všeobecně přijata, se tak stalo známkou „věku“ sahajícího přibližně od r. 1750 do r. 1950. Je to věk moderní dogmatomachie, často nazývaný věkem „moderního člověka“ – v čemž spoluzaznívá apokalyptický nový věk, věk, v němž člověk dosáhl plnoletosti, dokonalý, a  tedy poslední věk člověka. Pokud filosof, o němž uvažujeme, přijal charakteristický znak věku jako znak své vlastní existence, provedl přesně ten úkon přizpůsobení, jemuž se filosof hodný toho jména musí za každou cenu vyhnout. Neboť „věky“ jsou, pokud jde o vědomí a  řád intelektu, zoufale deficientní  – jsou to sociální a  historická pole deformované existence, která unikla kontrole vědomí, a tak má sklon uzurpovat ono právo uspořádávat existenci, které má správně být funkcí intelektu. S věkem a jeho uzurpací práva jsme všichni důvěrně obeznámeni, protože jsme se všichni setkali s lidmi, kteří tvrdě odmítají svou humanitu a trvají na tom, že jsou moderní lidé, a v takzvané debatě se nás pokoušejí zavalit rétorikou deformované existence. Jistě, tomuto typu „věku“ se dnes filosof nemůže vyhnout; je to sociální pole, do něhož se narodil a jež na něj tlačí ze všech stran. Ale tomuto tlaku by neměl podlehnout. Filosofova cesta je cesta vzhůru ke světlu, ne dolů do jeskyně. Na usilovné našeptávání, aby se zdeformoval a možná i stal mluvčím „věku“, musí odpovědět:

„Hle, mé jméno je kvůli tobě ohavné!

Hle, ohavnější než zápach ptačího trusu

v letním dni, kdy je horko,“

tedy slovy, kterými v díle neznámého egyptského myslitele ze třetího tisíciletí před Kristem člověk odpovídá „věku“ reprezentovanému jeho duší.

II.

Otázku konstant v dějinách lidstva nelze, jak je snad nyní  jasné, zodpovědět výroky o správném řádu nebo katalogem trvalých hodnot, neboť proud existence nemá strukturu řádu (případně jeho absence), nýbrž strukturu napětí mezi  pravdou a deformací skutečnosti. Údělem člověka není, aby své lidství vlastnil, ale aby se staral o jeho plné uskutečnění. Existence má strukturu mezi, platónského metaxy, a  je-li v dějinách lidstva něco konstantního, pak je to jazyk napětí mezi životem a smrtí, nesmrtelností a smrtelností, dokonalostí a nedokonalostí, časem a bezčasím; mezi řádem a jeho absencí, pravdou a nepravdou, smyslem a nesmyslností existence; mezi amor Dei a amor sui, l’âme ouverte a l’âme close; mezi ctnostmi otevřenosti vůči základu jsoucího, jako je víra, láska a naděje, a neřestmi k sobě obrácené uzavřenosti, jako je hybris a revolta; mezi rozpoložením radosti a zoufalství; a mezi odcizením ve dvojím smyslu – odcizením světu a  odcizením Bohu. Když tyto páry symbolů roztrhneme a póly napětí hypostazujeme jako nezávislá jsoucna, zničíme skutečnost existence, jak ji zakoušeli tvůrci symbolik napětí; ztratíme vědomí a intelekt; zdeformujeme své lidství a uvedeme sami sebe do stavu tichého zoufalství nebo aktivistické konformity s „věkem“, drogové závislosti nebo sledování televize, hédonistické otupělosti nebo vražedného vlastnění pravdy, utrpení z absurdity existence nebo holdování jakémukoli rozptýlení (divertissement v  Pascalově smyslu), které jakožto „hodnota“ slibuje nahradit ztracenou skutečnost. V jazyce Hérakleitově a Platónově: snový život uzurpuje místo života bdělého.

Definitivní nauky, systémy a  hodnoty jsou fantasmata zrozená deformovanou existencí. Tím, co je v dějinách lidstva, tj. v časové dimenzi existence, konstantní, je struktura existence samé; a o této struktuře lze přece jen pronést určité výroky. Je tu nejprve fundamentální výrok:

1) Člověk participuje na procesu skutečnosti. Důsledky tohoto fundamentálního výroku lze pak vyjádřit následujícími výroky:

2) Člověk si uvědomuje skutečnost jako proces, sebe sama jako součást skutečnosti a své vědomí jako způsob participace na jejím procesu.

3) Při vědomé participaci je člověk s to tvořit symboly, které vyjadřují, jak zakouší skutečnost, sebe sama jako zakoušejícího a  své vědomé zakoušení jako aktivní i  pasivní participaci.

4) Člověk ví, že vytvořené symboly jsou částí skutečnosti, kterou symbolizují  – symboly „vědomí“, „zkušenost“ a „symbolizace“ označují oblast, kde se proces skutečnosti sám pro sebe projasňuje.

K pozitivním výrokům můžeme nakonec připojit jako varování tři důsledky:

5) Skutečnost není fakt, který by bylo možno pozorovat z nějaké privilegované, vůči němu vnější pozice; vědomí, v němž se projasňuje, je její součástí.

6) Zkušenost skutečnosti nemůže být úplná; má charakter perspektivy.

7) Znalost skutečnosti, kterou poskytují symboly, se nikdy nemůže stát trvalým vlastněním pravdy, protože projasněné perspektivy, kterým říkáme zkušenosti, stejně jako symboly, které se z nich rodí, jsou součástí skutečnosti v procesu.

Tyto výroky mají být pravdivé – ale sám jejich obsah vyvolává pochybnosti o jejich platnosti, protože vyjadřují zkušenost participace na procesu skutečnosti, jíž je poznávající člověk součástí. Poznání skrze participaci, jelikož nemíří k žádnému objektu vnějšího světa, se stává jistou projasněností ve skutečnosti samé, a v důsledku toho se poznávající a poznávané posouvají do pozice pólů napětí ve vědomí, jež nazýváme projasněným, pokud rodí symboly, které vyjadřují jeho zkušenost o jeho vlastní struktuře. Tato konfrontace s kognitivním vědomím, jehož poznání je uzavřeno v sobě samém, si bude vynucovat otázky: Můžeme opravdu mluvit o konstantní sktruktuře existence, a můžeme mít za to, že uvedené výroky ji adekvátně vyjadřují? Nejsou použité symboly – přiznaně – součástí struktury, kterou mají vyjadřovat? Existuje skutečně taková struktura mimo metaforiku těchto výroků? Nejsou tyto výroky pokusem, nutně marným, uniknout z procesu, z nějž člověk uniknout nemůže, jak samy říkají?

Tyto pochybnosti jsou oprávněné. Existence člověka mezi nedokonalostí a dokonalostí, časem a bezčasím, smrtelností a nesmrtelností skutečně není objektem smyslového vnímání; a výroky o vědomí, jež reflektuje svou vlastní strukturu participace, jsou skutečně autoreflexivní. Z tohoto stavu věcí však neplyne, že upadáme do „subjektivity“. Neboť proces sebereflexe, kterým se vědomí projasňuje samo pro sebe, není poletování představivosti; a  symboly rodící se v tomto procesu také nejsou další z mnoha ideologií nebo další z mnoha projektů druhé skutečnosti. Výkon sebereflexe je skutečný; lze poznat, že je vztažen k méně reflektované zkušenosti participace a k její méně diferencované symbolizaci; a lze poznat, že výroky zrozené tímto výkonem jsou ekvivalenty symbolů, které byly shledány jako nedostatečné a jejichž nedostatečná diferenciace motivovala výkon reflexe. Výroky zrozené v procesu sebereflexe tedy lze objektivně ověřit, i když nemůžeme použít ověření, jaká bychom použili na výroky o objektech vnějšího světa. Platnost může a má být ověřena umístěním výroků do historického pole zkušeností a jejich symbolizací, tj. do časových rozměrů existence samé. Ověřující otázka musí znít takto: musíme, chceme-li  uchovat pravdu výroků, ignorovat a zakrývat nějakou větší část historického pole, jak to musejí dělat přívrženci té či oné ideologické nauky; anebo jsou výroky rozeznatelně ekvivalentní symbolům, které při hledání pravdy o lidské existenci vytvořili naši předkové? Pravdivost výroků, řečeno bez obalu, bude ověřena nedostatkem jejich originality.

Pokud jde o  toto ověřování, mohu být stručný; určitě jste si všimli četných názvuků na antické, středověké a moderní předchůdce: na Platóna a Aristotela, na sv. Augustina a sv. Tomáše, na Bergsona a Whiteheada. Postačí, když si připomeneme několik ekvivalentních symbolizací ústředního problému, tj. zkušenosti participace a následně totožnosti a netotožnosti poznávajícího s poznaným. Že bytí a myšlení je totéž, poznal Parmenidés; že logos promluvy je tentýž jako logos skutečnosti, kterou promluva vyjadřuje, poznal Hérakleitos. Symbolika participace, methexis nebo metalépsis, je klasická i scholastická. Alétheia ve dvojím významu pravdy a skutečnosti je platónsko-aristotelská. Totožnost a netotožnost poznávajícího s poznaným má ekvivalent v Hegelově důmyslné definici absolutní skutečnosti jako totožnosti identity a neidentity – ačkoli v tomto případě musí být náš souhlas omezený, jelikož Hegel sklouzl od analýzy struktury vědomí do konstrukce systému. Proces skutečnosti je ekvivalent Whiteheadovy koncepce zkušenosti. Mezi lidské existence pak je shodné s  Platónovým metaxy. A ctnosti existenciálního napětí – láska, naděje, víra – jsou konstantní symboly od presokratických a  klasických filosofů přes sv. Pavla a sv. Augustina až do současnosti. Symboliku odcizení, kterou lze najít u helénistických básníků a filosofů, nakonec shromáždil Klément Alexandrijský při svém zápase s gnostickou odpovědí na odcizení; další varianty této symboliky rozvinuli křesťané a novoplatonici. Při svém dnešním hledání se tedy skutečně podílíme na témž hledání, na jakém se ve své době podíleli naši předchůdci.

Úryvek z knihy Zkušenosti a symbol (CDK, 2015) vychází se svolením nakladatele.  

© The University of Missouri, 1990

© CDK, 2015

© Translation Jan Frei, 2015