Reformovaný socialismus s konzumně lidskou tváří

V experimentování s nejrůznějšími formami socialismu má Česká republika bohaté zkušenosti. Ostatně jako celá řada jiných států, Spojené státy americké nevyjímaje. V šedesátých letech minulého století obohatili Češi dokonce tento různě vykládaný pojem o takzvaný socialismus s lidskou tváří. Proč tento naprosto nelogický dovětek k ekonomickému a společenskému řádu, který se historicky ukázal jako nefunkční, a proč ta neustálá recidiva i v dobách, kdy již poměrně spolehlivě odhalujeme chorobné cíle socialismu, komunismu a nacismu, a kdy jsme si již prožili ty nejkrutější doby naší civilizace?

O tom, že socialismus není zcela slučitelný s demokracií, už bylo napsáno tolik knih[1], že by zaplavily celou Evropu, přesto je princip rovnosti a vidina „osvícené pospolitosti“[2] zřejmě silnější, než se na první pohled zdá. A platí to nejen v Čechách[3]. Lidé se zcela dobrovolně vzdávají osobní svobody a zaměňují ji za svobodu konzumu. Zaopatřovací politika má u voličů velký úspěch. Napomáhají tomu i nejrůznější nová média třetího tisíciletí a „vzdělávací“ ústavy, které utvářejí voliče, jakožto dostatečně flexibilní jedince pro trh práce a jakožto vhodně vybavené odběratele zábavně-konzumního průmyslu, a to až k absolutní závislosti, která jak známo vždy plodí otroctví (srov. Hayek, 1990, Liessmann, K. P. , 2010). Materiální přístup k životu a důraz na ekonomickou spotřebu se totiž rovná pasivita konzumenta a pasivita konzumenta pak vytváří dostatečný systém výhod pro vládnoucí vrstvy. Povinnosti státní správy se pak posouvají do zcela jiných dimenzí. Tam, kde již státní správa poměrně slušně fungovala (již hasnoucí úspěch německé demokracie)[4], žije z podstaty; tam, kde ještě nebyly vybudovány ani základy, vládne chaos, vytváří se prostor pro oligarchy a vše je pak kompenzováno jakousi provinční spasitelskou politikou. Masarykův koncept demokracie[5], který stál v základech českého státu, se nenaplňuje. Demokracie odvíjející se od základu humanity, od náboženství, jenž tvoří základní dimenzi lidského života a politika, jako forma životní praxe, umožňující náboženské hodnoty promítnout do dané pospolitosti, do základů demokracie, se jeví jako archaismus a nadto úkol nesplnitelný. Demokracie vnímaná nikoliv jako hotový a jednou daný politický systém, nýbrž jako dlouhý proces, jako cesta, kterou musejí politici, církve a občané tvořit a neustále zkvalitňovat, je bagatelizována. Akceptován je spíše povrchní a zjednodušený koncept svobody liberální demokracie s ad hoc pravidly, jež nahrávají ostříleným dravcům ve státní správě a přirozeně také bývalým aparátčíkům, jejichž soudružská soudržnost je až obdivuhodná. Obecně vžité tvrzení o nové generaci nezatížené bolševickou minulostí, která bude lépe připravena pro demokracii, se v praxi nepotvrzuje. Přestože mladí lidé mají opravdu větší tendence ke změnám, postupem času se ve většině případů stávají konformní, vracejí se k osvědčeným hodnotám svých rodičů, i když v trochu jiném kabátě, obohaceném o zištné taktizování ve světě moderních komunikačních technologií. Byla vychována další generace bez smyslu pro historii a komunistické znečistění[6] dosáhlo svého vrcholu. A zřejmě bude i nadále pokračovat.

Totalitární liberálové a reformní socialisté

Hannah Arendtová, jakožto nesmiřitelný kritik všech praktik totalitarismu, označuje liberalismus ve svém rozsáhlém díle The Origins of Totalitarism (1951, česky 1996) jako jednu z přípravných fází totalitního světa. Liberalismus nenabízí podle jejích slov žádnou alternativu, polarizuje společnost a přináší pozvolný přesun k nějaké formě socialismu či totalitarismu… A tak se po všech zkušenostech se zrůdnými výše jmenovanými systémy, které pohřbily demokracii, zrodila takzvaná Třetí cesta, podrobně popsaná ve stejnojmenné knize britského sociologa Anthony Giddense (The Third Way: The Renewal of Social Democracy, 1998, česky 2001). Moderní obnova sociální demokracie vychází podle autora z toho, že nejenom socialismus, ale i jeho tradiční sociálně demokratické verze, jejímž cílem bylo stavět se proti omezením kapitalismu, a tak jej humanizovat, nemá šanci na přežití. Sociální demokracie prý podcenila adaptační a inovační schopnosti kapitalismu. Navíc byla založena na jakémsi kybernetickém modelu socialismu, což mohlo mít smysl ve světě prosté modernizace, ale už nemůže fungovat v globalizovaném posttradičním sociálním řádu charakterizovaném šířením sociální reflexivity. Alternativou k působení státu je takzvaná generativní politika vytvářející rámec pro život, to znamená politické rozhodování jednotlivců umožňující, aby sami lidé uváděli věci do pohybu. Demokracie má být dialogická, zdaleka se nemá omezovat jen na politickou sféru a má proniknout do různých oblastí soukromého života s cílem stát se „demokracií emocí“. Tato nová politika života překonává tradiční rozdělení na levici a pravici, protože čerpá z filosofického konservativismu a současně zachovává některé základní hodnoty obvykle spojované se socialismem (Giddens 2001: 13).

Tento poměrně vágní termín zvaný Třetí cesta tak odkazuje na různé politické postoje, snaží se uvést do souladu pravicovou a levicovou politiku a přivádí na svět politickou alternativu, která by dle tohoto výkladu mohla být přijatelná pro nejširší vrstvy obyvatelstva v nových podmínkách globalizovaného postindustriálního světa. Zároveň tím startuje i novou cestu agresivního politického marketingu a ospravedlňuje teorii ekonomických handlů, spěje k vyprázdněnosti obsahu politiky a posiluje extrémní formy relativismu a pragmatismu (např. opoziční smlouva, koalice stran s diametrálně rozdílnými volebními programy, politické strany jako podnikatelské projekty a další odvážné hry s voliči).    

Česká třetí cesta socialistická

Je patrné, že Anthony Giddens nepřišel vlastně s ničím novým, termín užíval v minulosti i generál Franco ve Španělsku či bývalý prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie Josip Broz Tito v Jugoslávii, a hlavně s ním obratně operoval český reformní komunista Ota Šik v období Pražského jara 1968; o třetí cestě se hovořil i v září roku 1989 na Univerzitě St. Gallen ve Švýcarsku, kde se konala důležitá mezinárodní vědecká konference o socialismu. Měla přinést odpověď na otázku, proč je různě vykládaný socialismus stále tak populární a vymezit nové cíle po krachu stalinské koncepce reálného socialismu. Delegáti se shodli na tom, že tato linie a její praktická realizace již nejsou životaschopné. Hlavní referát zde měl již zmíněný profesor Šik, který prohlásil, že tradiční hodnoty socialismu, které až dosud nebyly uspokojivě naplněny nikde na světě, zůstávají v platnosti a je třeba o ně i nadále usilovat. Patřil mezi zakladatele marxistické politické ekonomie, zabýval se socialistickým plánovitým řízením národního hospodářství a zbožně peněžními vztahy, byl autorem československé ekonomické reformy usilující o spojení socialistického plánovitého hospodářství a tržní ekonomiky. V roce 1968 patřil k čelným představitelům obrodného proudu v Komunistické straně Československa (KSČ) a k vůdčím osobnostem Pražského jara. Po emigraci do Švýcarska dále pokračoval ve své práci a ovlivnil celou řadu ekonomů a politiků činných v listopadu 1989 (zemřel v roce 2004).

Myšlenky českých „porevolučních“ socialistů tlumočil v devadesátých letech v knize Hlavní příčiny rozvratu socialismu v Evropě – příspěvek k analýze se zaměřením na Československo i Jaromír Horský a kol.: „Celý uplynulý vývoj socialistického společenství ukazuje na nutnost co nejužší spolupráce komunistických a dělnických stran tak, aby byly schopné odhalovat před lidmi pravou tvář soudobého kapitalismu a vysvětlovat perspektivy socialismu. Před lidstvem se vykrystalizovaly dvě formy existence – kapitalistická hrozící sebezničením lidstva a socialistická vedoucí k plné seberealizaci člověka. Izolovaný postup jednotlivých komunistických a dělnických stran je málo účinný. Je třeba hledat nové cesty…“

Hlavní příčinu rozvratu socialismu v Evropě spatřuje především v nedůsledném uplatňování myšlenek socialismu a v nepřátelských postojích majitelů velkých korporací, kteří vládnou mohutným kapitálem a jsou schopni ovlivnit i uvažování lidí. Opět nabádá k užší spolupráci mezi pracujícími celého světa a věří v nastolení „spravedlivého řádu věcí“. Naslouchal mu český polistopadový parlament a mnozí, ať už přímo či nepřímo, pilně na obrodě socialismu spolupracovali. Někteří dokonce opouštěli stranu komunistickou (která nebyla nikdy zrušena), aby se staly obrodnými socialisty či bezbřehými liberály. Pilnými žáky profesora Šika byli i „režiséři“ kupónové privatizace či samotní aktéři převratu v roce 1989. Byli nejlépe připraveni na to, jak si udržet vliv i majetky. O obrodě socialismu se hovořilo již dávno před listopadem a oficiálně byl Prognostický ústav ČSAV (1984-92) zřízen podle sovětského vzoru za účelem hledání cesty z ekonomického a společenského úpadku, kterým komunistický blok tehdy procházel. Jeho členové byli cíleně vybraní a prověření prognostici, kteří měli formulovat prognózy, matematicky podložené odhady budoucího vývoje společnosti, především ekonomiky, a zároveň zajistit udržení vlivu východního bloku.

Historia magistra vitae

V experimentování s nejrůznějšími formami socialismu má Česká republika bohaté zkušenosti, stejně jako celá řada jiných států (patří to k vývoji v daném regionu). V šedesátých letech minulého století ovšem obohatili Češi tento různě vykládaný pojem o takzvaný „socialismus s lidskou tváří“ a po roce 1989 by mohl dostat dovětek „reformovaný socialismus třetího tisíciletí s konzumně lidskou tváří“. Ekonomický a společenský řád, který se historicky ukázal jako nefunkční a v radikální podobě dokonce velmi nebezpečný, je stále znovu a znovu oprašován. A to i v době otevřeného světa moderního třetího tisíciletí, kdy každý může poměrně spolehlivě zjistit chorobné cíle socialismu, komunismu a nacismu. Stejně tak může otevřeně bojovat proti všem nástrahám kapitalismu, odhalovat manipulaci obchodními korporacemi a pokusit se zastavit i či alespoň omezit množení majetku všech oligarchů, který obratně využívají státní kasu pro svůj vlastní prospěch či prospěch své politické strany. Nezbývá než věřit, že nejkrutější doby naší civilizace jsme si již prožili. Demokratická tradice proto velí, abychom se vždy, když je naše společenské uspořádání ohroženo, zamysleli nad minulostí. Svobodu a demokracii je třeba střežit. 

Pokud bychom se tedy opravdu vrátili do hluboké historie a hledali pojem „socialismus“ v české literatuře padesátých let minulého století, našli bychom slova o spravedlivé společnosti, o řádu rovnosti, o novém společenském uspořádání, které vzniká po odstranění buržoasního výrobního způsobu a po nastolení diktatury proletariátu. Ze sovětského Filosofického slovníku (A.V. Afanasjev ad al: Filosofskij slovar, Politizdat 1972), který vyšel (1976, 1981) v nakladatelství Svoboda s odbornou revizí pracovníků Ústavu pro filosofii a sociologii Československé akademie věd (ČSAV), lze vyčíst podobné analýzy, včetně kritik buržoazního uvažování. Socialismus je zde opravdovým vědeckým učením, které je předstupněm (nižší fází) komunismu. Autoři se zde s naprostou vážností zmiňují o tom, jak ve Svazu Sovětských Socialistických Republik (SSSR) socialismus zvítězil úplně a definitivně, jak byla vybudována rozvinutá socialistická společnost a buduje se komunismus: „Socialismus budují i četné evropské, asijské a americké státy. Světové socialistické společenství má více než jednu třetinu obyvatel,“ píší sovětští komunističtí společenští vědci. Socialismus bude podle těchto závěrů postupně přerůstat v komunismus na základě hlubokých kvalitativních přeměn, které se koncentrují kolem tří hlavních problémů: budování materiálně technické základny komunismu na základě urychleného rozvoje vědy a techniky, rozvoj komunistických společenských vztahů a formování nového člověka – všestranně vyspělé osobnosti, v níž se harmonicky spojuje duševní bohatství, morální čistota a fyzická zdatnost. Komunismus je společenství, v němž se v plné míře uplatní harmonické vztahy mezi osobnostmi a společností (Afanasjev 1972: 426-7). Na dalších stranách pak najdeme taková srovnání, jako je Platónův ideální stát, země budoucnosti, harmonické vztahy, oddanost celku, potlačení sobectví a tak dále a tak dále. Přestože se slovník akademické obce postupem času několikrát změnil, nutno přiznat erudici všem autorům, kteří se na něm podíleli. Slovník obsahuje celou řadu jmen, které český čtenář nikdy nesměl vůbec ani vyslovit. Sovětští autoři se jim nevyhýbají (Nietzsche, Schopenhauer, Orwell, Sartre, Camus) a „cupují“ je na malé kousky. Socialistické uvažování je zde vyšší formou vědění, komunismus filosofickou nirvánou, buržoasní myšlení nedospělostí a nihilismem.

Vidíme, že i současní demokratičtí straníci chtějí polemizovat se závěry „buržoasních“ politologů, filosofů a ekonomů. Obdiv k Marxovi a Engelsovi zpravidla zůstává, polemiky se často vedou s Leninem, Stalinem. Například zástupci Strany demokratického socialismu (SDS) se na svých internetových stránkách vracejí k myšlenkám ekonoma a národohospodáře Josefa Macka, k jeho svazku, vydaném v roce 1925, s názvem Socialismus.[7] Recenzenti sice uznávají, že díky datu vydání může kniha zachytit jen část historie, ale svou nadčasovostí prý potvrzuje, že myšlenky socialismu jsou stále živé: „Macek jako socialista dobře rozuměl tehdejším přehradám mezi jednotlivými socialistickými proudy. Proto se nejedná jen o historický encyklopedický výčet, ale o slušně provedenou funkční analýzu hnutí. Řada zajímavých postřehů, které čtenáře jistě zaujmou, vyjadřuje zároveň Mackovy tehdejší názory. Rozhodně se však nejedná o knížku, ve které by si vyřizoval účty se svými oponenty. Naopak, s odstupem mnoha desítek let nás může až zarazit jednak mírnost, s jakou provádí soudy o jednotlivých proudech, jednak snaha nalézt na každém proudu něco pozitivního, čím může přispět k dosažení dlouhodobého cíle lidí práce... “

A o čem tedy sociálně demokratický politik a ekonom Josef Macek vlastně píše? Především o spravedlnosti, řádu, pokroku a štěstí. A to je pro něj nemyslitelné bez znalosti historie. Za předchůdce socialismu neoznačuje pouze Platóna, ale také Proroky Starého zákona a Ježíše Krista. S nostalgií hovoří o utopických socialistech a dívá se zpříma do budoucnosti – tak jako mladí socialisté, kteří si ho vetkli do svého erbu. To, co Macka nejvíce učarovalo u Platona je „idea komunismu.“ Myšlenky řeckého filosofa pochopil takto: „Jistě hlavně pod dojmem Platonových myšlenek se rozšířilo přesvědčení, že komunismus je ideální soustava společenská, které snad lidé proto nevytvoří, protože jsou na ni příliš špatným materiálem. Plato nepopisuje tento stát jako něco uskutečnitelného, nýbrž jako ideál státu, který snad existuje někde v nebi, ve světě idejí (abstraktních pojmů). Také neagituje pro rychlé provedení komunismu, nýbrž pouze rozpřádá myšlenky o ideální společenské organisaci, v níž by všichni lidé byli šťastni. Organisace a správa státu jeví se mu tak těžkým a vznešeným, úkolem, že jen nejlepší mudrci mají býti jím pověřeni...“ (Macek 1925:3). Svou znalost historie a nutnost nevyhýbat se dějinným faktům demonstruje v hledání křesťanských kořenů socialismu. „Jistě málokdo začne studium socialismu podrobným studiem proroků; ale máme-li porozumět některým zcela základním myšlenkovým proudům u sociálních reformátorů dnešní doby, nezbývá než jíti hodně nazpět. Najdeme totiž například v bolševismu nejen stopy, ale silnou žílu mesiášství a v takzvaném křesťanském socialismu k nám nemluví jen Kristus, ale i nejstarší proroci Starého zákona. Čteme-li význačné proroky a snažíme-li se jejich projevy chápat s hlediska jejich doby, shledáváme, že to byli radikální reformátoři mravních, politických a v neposlední řadě i hospodářských poměrů své doby. Přirovnali bychom je dnes k vůdcům politických stran anebo k redaktorům velkých novin, vlivným filosofům a spisovatelům,“ (Macek 1925: 5).

Asi nejaktivněji propagují výše zmíněné myšlenky socialismu zástupci neparlamentní levicové Strany demokratického socialismu (SDS), která se společně s dalšími politickými stranami podílela v roce 2004 na založení evropské politické strany Strana evropské levice (European Left, Party of the European Left). Strana samostatně nekandiduje, její zástupce je lze najít nejčastěji na kandidátce Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) se snahou propojit levicově smýšlející voliče intenzivnější spoluprací KSČM s vládnoucí Českou stranou sociálně demokratickou (ČSSD). Jejich usnesení hovoří o socialismu v 21. století, o obnově jednotné levice. A to nejenom v rámci jednotlivých států, ale i v rámci Evropské unie (EU), vůči níž jsou ve většině případů kritičtí, opřeni o vliv států východního bloku.

Reformovaní reformátoři 

Svět se mění a s ním i soudobí čeští socialisté, kteří se aktuálně soustředí na mladé lidi – a nikoli bez úspěchu. Pod tíhou událostí přehodnocují a vypouštějí taková slova jako je diktatura proletariátu a mluví o moderním společenském uspořádání a sociálně odpovědném státu. Socialismus je pro ně perspektivní i z hlediska soudobé evropské politiky, kde mají velký prostor, což patří bezesporu k legitimnímu parlamentnímu vládnutí a k upevňování politické moci. Sdílení hodnot a odpovědnosti je ovšem v mnoha ohledech vnímáno jako sporné, přestože mnozí z nich jsou zastánci relativistického projektu Třetí cesty. Panuje neochota přiznat si, že více než 80 procent hodnot, které historicky uznáváme, pochází z křesťansko-židovských a antických tradic a tyto hodnoty, byť různě formulované, jsou společné jak Evropě, tak také Spojeným státům americkým. Nelze tedy hovořit o českých či evropských hodnotách, protože jsou to hodnoty společné oběma kontinentům. Levice ovšem namítá, že evropské státy vyvinuly od druhé světové války daleko důmyslnější sociálnější systémy, jež vycházejí z myšlenky, že je lépe, pokud se o lidi stará "všemocný stát". A to dokonce i v rámci EU, která se snaží aktivněji začlenit do svých struktur i postkomunistické státy. Ty ji pak chtě nechce ženou stále více doleva. V Česku tak hravě navazují na hluboce zakořeněné tradice období totality a získávají hlasy voličů. České dějiny budou zřejmě i nadále provázány neustálými zápasy, jejichž hlavními aktéry zůstanou tuzemské „spasitelské“ strany. Příležitost mají zejména strany socialistické a národní. Co na tom, že zkušenosti s nimi nebyly právě nejlepší. Příslib rovnosti a pocit sounáležitosti je daleko více, než nepoznaná osobní svoboda a mravní odpovědnost.  

© Vlastimil Růžička, 2018

LITERATURA

AFANASJEV, ad al. (1972): Filosofskij slovar: Politizdat: CCCP

ARENDT, H. (1996): Původ totalitarismu, Praha: Academia

ČAPEK, K. (1969): Hovory s TGM, Praha, Československý spisovatel

DAHL, R. (2001): O demokracii. Praha. Portál

LIESSMANN,K.P. (2010): Omyly společnosti vědění. Praha: Academia

GIDDENS, A. (2001): Třetí cesta: Obnova sociální demokracie. Praha: Mladá fronta

HAYEK F.A. (1990): Cesta do otroctví. Praha: Academia

HORSKÝ, J. (2000): Hlavní příčiny rozvratu socialismu v Evropě: příspěvek k analýze se zaměřením na Československo. Praha : J. Weber

KLICPEROVÁ-BAKER, M. (1999): Ready for demokracy? Civic culture and civility with a focus on Czech society. Praha : Psychologický ústav AV ČR

MACEK, J. (1925) Socialismus. Státní nakladatelství (online verze http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/jm_soc.htm)

MASARYK, T.G (2000): Česká otázka. Praha: Masarykův ústav AV ČR

MISES, L. (1951): Socialism: An Economic and Sociological Analysis (online verze http://mises.org/books/socialism.pdf)

PLATÓN (1921): Ústava, Praha: Jan Laichter

POPPER, K.R (1994): Otevřená společnost a její nepřátelé. Praha: OIKOYMENH   

RŮŽIČKA, V. (2010): Média jako aktéři a zprostředkovatelé veřejné politiky v procesu demokratizace a modernizace společnosti. Praha: FSV UK. Pražské sociálně vědní studie

SCHUMPETER, J. A. (2004): Kapitalismus, socialismus a demokracie. CDK Brno

SNYDER, T. (2017): Tyranie. 20 lekcí 20. století. Praha: Paseka/Prostor

TOCQUEVILLE, A.de (1992): Demokracie v Americe. Praha: Academia