Dějiny zatím pokračují, ale změny jsou nevyhnutelné

Už od předpovědí vývoje globální civilizace v 60. letech v knize Meze růstu od manželů Meadowsových[1] bylo jasné, že uvažovat o budoucnosti je možné pouze v planetárním měřítku. Jaderné zbraně a raketová technika již dávno před tím proměnily poválečný svět národních států v globální vesnici a řád představoval rozpad světa na dvě vzájemně se ohrožující uskupení států; svět byl (a je stále) ohrožen apokalypsou jaderné války. Problémů a tenzí přibývalo, aniž by pro ně bylo možné nalézt společného jmenovatele, jenž by se mohl stát východiskem pro postupné nastolování nového dějinného (ovšemže pouze) dočasného řádu. Hledání „věčného míru“ v intencích Kantovy vize je zřejmě nemožné, hledání řádu v globalizovaném světě je ale podmínkou osudovou...[2]

Problém totiž spočívá mimo jiné v tom, že v dané chvíli nedovedeme účinně zavést do našeho systému nejdůležitější hybatele společenského pohybu a možné konflikty, které stále častěji způsobují. Je to situace věčného chaosu, o němž matematici tvrdí, že ve zkoumaných, především fyzikálních systémech, jde o „systémy dobře definované“, které neobsahují žádné čistě náhodné parametry. Do této teorie se běžně zahrnují i systémy sociální či ekonomické, přičemž dobře víme, že je nedovedeme definovat: Mění se totiž to základní – lidská psychika, vztah ke světu, k sobě samému i k druhým. A navíc: Nakolik se svět stal systémem jednotným bez přesvědčivé dominance (ať už kulturní či mocensko-politické), nezbytným východiskem hledání nového řádu jsou jednotlivé kultury. Požadavek pak zní, že každá z nich „musí začít sama u sebe“. Nutně to vede k pochybnostem o schůdnosti takové cesty k nastolení nového řádu pro svět jako celek...

Společnost jako makroanthropos[3]

Bez nároku na to být určujícím činitelem tohoto procesu je hlavně na Evropě, aby si takříkajíc vystavila účet společně s ostatními státy světa. A to doslova: „má dáti-dal“. Tedy v čem se musíme změnit sami, co můžeme očekávat, a také co požadovat od druhých. Řadu problémů lze přitom identifikovat spíše jako pozadí běžné reprodukce, běžného ekonomicko-sociálního života, politiky. Totéž platí o vzájemné provázanosti a ovlivňování – takovému chápání bytí ve světě se teprve učíme, aniž si uvědomujeme, že toto učení je důležitější než běžné řízení, management ekonomicko-sociálního stroje, v něž se společnosti proměnily a dále proměňují.

Světový řád jako stabilizovaný soubor vztahů charakterizuje Eric Voegelin takto: „Byl už nejvyšší čas objevit znovu to, nač už dříve přišel Platón, a sice že společnost musí nejdříve existovat jako uspořádaný kosmion, tedy jako reprezentant kosmického řádu, a teprve potom si může dovolit ten přepych a reprezentovat také pravdu duše…“ (Voegelin,2000: 134). A dále: „Ať už se člověk obrátí k nejstarším čínským pramenům..., anebo k nápisům v Egyptě, Babylónii, Asýrii či Persii, všude se setkává s interpretací řádu říše jako reprezentanta kosmického řádu v prostředí lidské společnosti. Říše je analogií vesmíru, malý svět, který odráží řád tohoto velikého, všezahrnujícího světa…“ (Voegelin, 2000: 50) A na konec: „…často se uvádí Platónovo rčení, že polis je člověk napsaný většími písmeny. Dalo by se říci, že tato formule je krédem nové epochy… Existující politická společnost sice musí být uspořádaným kosmionem, avšak ne tehdy, je-li cenou, jíž je za to třeba zaplatit, člověk – neměl by to tedy být jen mikrokosmos, ale také makroanthropos…“ (Voegelin, 2000: 55).

Řád se tvoří odpovědí na výzvy, reakcí na hrozby a formulováním pravidel pro řešení krizí.

Hledání kosmického řádu

Jak jsme na tom my se vztahem ke kosmickému řádu? To je v současné době spíše otázka vztahující se k ekonomické hospodárnosti, míře napětí mezi demografickým růstem a takzvanou úživnou kapacitou prostoru a míře jeho environmentální zátěže. Klíčovou otázku, jejíž řešení představuje definování jiného než platného řádu, je teorie – fikce, mýtus, utopická představa stálého, především ekonomického růstu. Jen zřídka se meritorně otázce věnují ekonomové.

Jedním z nich je Satyajit Das[4], australský ekonom indického původu, který poukazuje na to, že koncept ekonomického růstu vznikl teprve nedávno. Trvalo pět set let (1300–1800), než se zdvojnásobila spotřeba na hlavu. V letech 1800 a 1900 se zdvojnásobila znovu. A ve 20. století vzrostla pětkrát až šestkrát. Průmyslová výroba mezi lety 1901-2001 se zvýšila čtyřikrát. V posledních čtyřiceti letech se nejdůležitější část ekonomického růstu opírala o financializaci. Jak slábly tradiční hnací mechanismy ekonomického růstu (demografický růst, objevování nových trhů a zvyšování produktivity), nástrojem utvářejícím ekonomický růst se stala spotřeba na dluh. Společnost si může půjčovat na úkor budoucnosti. Úrovně půjček jsou ale již neudržitelné. Růst rovněž stál na politice, která vedla k neudržitelnému čerpání přírodních zdrojů a ke zhoršování životního prostředí. Jedním z důsledků je rovněž klimatická změna. To vše jsou okolnosti hrozící ukončit bezprecedentní dobu růstu a expanse.[5]

Právě ono „paradigma stálého růstu“ je základem současného ekonomického a politického řádu a sociálního uspořádání. Ale přinejmenším globální oteplování představuje jistou „kosmickou“ výzvu – ze 70 % se na jeho vzniku podílí lidská činnost, zachování životu příznivých podmínek na planetě vyžaduje proměnu i omezení ekonomických aktivit. Krizové determinanty opačného směru představuje demografický růst a snižující se úrodnost některých území – vyvolávající jak lokální konflikty, tak i „ekologickou“ migraci.

Zatím jen hledáme cesty, jak čelit situacím dominových efektů v případě širších regionálních konfliktů a zejména při zmenšování se zásob nejrůznějších přírodních zdrojů, především potravinových.

Středem zájmu novodobý tribalismus

Navzdory množícím se analýzám současných společností, objevují se, nejen v politickém chování, stále nové fenomény, které jsou, ohledně své příčiny, téměř neuchopitelné. Typickou ukázku představuje Trumpovo volební vítězství, jen obtížně vysvětlitelné pouhým odkazem na populismus. Nesporné je, že tradiční demokracie, jak se v západních státech a v USA formovala v posledních desetiletích 19. století a ve 20. století, ztrácí na své podpoře a stabilitě. Svědčí o tom především snižující se počet členů politických stran, nepřesvědčivé dělení politického spektra na levici a pravici v tradičním slova smyslu a nahrazování tohoto měřítka postojem k procesům globalizace.

S tím úzce souvisí růst populismu, především v právě uvedené zeměpisné oblasti, tj. v Evropě a ve Spojených státech. Jeho sociální základy se sobě podobají: nezaměstnaní v tradičně průmyslových oblastech (uhelný průmysl, ocelářství, výroba automobilů), lidé s nedokončeným či jen základním vzděláním, manuální pracovníci, starší generace, venkovské obyvatelstvo, ale i pravicově a nacionalisticky naladěné skupiny obávající se ztráty zaměstnání a své kulturní identity přílivem uprchlíků z jiných kultur. Emociální základy populismu lze, alespoň pokud jde o kulturní konfrontaci, označit jako tribalismus. Jde o fenomén kmenového společenství vzniklý v předcivilizačních fázích sociální evoluce. Představuje stále základní formu společenského strukturování především v Africe, v arabských státech, ale také v řadě států jihovýchodní Asie. Je možná hypotéza, že ohrožení identity se pociťuje ne především jako ohrožení kmenových – nacionálních symbolů, ale především jako možný zásah do „zděděných lovišť“, instinktivní reakce na rozpadání dosud přetrvávajícího řádu. Terorismus, vedle sociálních příčin, souvisí s vnitřními nábožensko-mocenskými konflikty v islámském světě, které počtem migrantů žijících v jiných, nejen demokratických státech, a počtem potenciálních teroristů, ohrožují stabilitu těchto států.

Jako neplatí žádná příliš obecná a jednoznačná teorie vykládající problémy současného světa, neplatí v této souvislosti ani známá teorie[6] Samuela P. Huntingtona, shrnutá v jeho klasické práci Střet civilizací, která vyšla v roce 1997. Představení islámského světa za jednoznačné ohrožení křesťanské, tj. evropské a americké civilizace, je především nástrojem populismu, který má v programu šíření právě tribalistické nenávisti. Je třeba zmínit i otázku kardinální důležitosti související s hypotézou formulovanou některými křesťanskými filosofy, například Rio Preisnerem[7], o vyčerpání tvůrčího potenciálu nejen moderny, ale i postmoderny. Otázka zní, co či kdo nahradí politiku a její vize o stálém zdokonalování společnosti v určování smyslu života nosnými kritérii (nejen politického) dobra a zla. Neboť představa stálého pokroku, zvyšování životní úrovně a proměn života prostředky vědy je, zdá se, již zcela vyčerpaná.

„Svobodný sekulární stát žije z předpokladů, jež sám nemůže zaručit, nemá-li zpochybnit svou svobodomyslnost… je stěžejní zásadou demokratického právního státu…“ Říká to katolický teolog a filosof Hans Küng[8] a dodává: „Moderní liberální společenský řád se mohl po dlouhou dobu spoléhat na zvyklosti srdce, na tlustý polštář předmoderních systémů smyslu a povinností, jež jsou však dnes velmi opotřebované... Došlo k vyčerpání tradičních zásob zděděného smyslu pospolitosti. Kde má dnešní lidstvo brát mravní zdroj a předprávní podmínky soudržnosti, na čem má založit nový společenský konsensus,“ ptá se ve své knize Světový étos (str. 164-5).[9]

Mají masy pud sebezáchovy?

Pohyby davů, jejich nálady a preference, hrají v uspořádání společností klíčovou roli, je třeba respektovat stále platný význam role politických vůdců (v demokraciích role dočasné). V globálním (spíše než globalizovaném) světě je především třeba vážit roli vůdců jakožto hráčů o moc ve světě – v pozadí téměř vždy o moc nad světem. To především na nich vyžaduje vědomí globálnosti světa, zejména snadnosti, s jakou lze v jaderné době zasáhnout kterékoliv území potenciálního protivníka – ať jím je kdokoliv. Hlavními a rozhodujícími hráči tu jsou Čína, Rusko a Spojené státy. Otázkou zůstává, jaké jsou záruky, že političtí a vojenští představitelé těchto velmocí, i při nedostatku pořádající doktríny (pomineme-li doktrínu vestfálského míru, založenou na nezasahování, suverenitě a rovnosti, přijatou na konci třicetileté války v Evropě) si jsou a budou vědomi, že jaderný konflikt by znamenal konec lidské civilizace? Je to dějinně zcela nová a výjimečná situace, kdy zachování světa závisí na vůli a pudu sebezáchovy několika jednotlivců – vůdců světových velmocí. Situace, jež bude mít stále krizovější charakter, zejména při zmenšování se zásob nejrůznějších přírodních zdrojů, především potravinových. Historicky jsme se navíc ocitli v době nových impérií, zahrnujících dnes také Brazílii a Indii, ale i nároků na jadernou mocnost Pákistánu, Izraele a nevypočitatelné Severní Koreje. Speciální skupinu představují failing states (selhávající státy) nebo také fragile states (křehké státy). Jsou vždy zdrojem právě regionálního napětí a představují možnou existenciální rozbušku širšího konfliktu.

Vzpoury davů

Od počátku průmyslové revoluce dochází k postupné proměně mentality člověka, a to jak v důsledku zacházení s technikou, která ovlivňuje všechny stránky života, tak změnou životního stylu ve stále větších městských společenstvích. Přestože ve světovém měřítku se zemědělstvím zabývá cca 50 % obyvatel (v řadě rozvojových zemí až 90 %), v Evropě je to jen 11,2 milionů pracovníků, a tedy 0,2 % pracovních sil. Tyto změny umocňují automatizace a počítačová technika jako nástroj řízení, výroby i společenské správy a mezilidské komunikace. Automatizace sehrává podobnou roli jako zavádění strojové výroby v 19. století: vede k rušení řady profesí, vylučuje z výrobních procesů i ze systémů služeb lidskou práci – a je tak spolu s ostatními technikami příčinou zvyšující se nezaměstnanosti.

Počítačová technika, respektive nástroje komunikace, mají závažné důsledky pro formování mentality současných společností. Již průmyslová revoluce a urbanizace vedly k sociálnímu jevu „davovosti“, jak ji popsal ve 30. letech José Ortega y Gasset[10] ve své knize Vzpoura davů. Z práce je třeba citovat alespoň jednu charakteristiku davů: „Vzpouzející se masa ztratila všechnu schopnost religiozity a poznání. Není schopna mít v sobě víc než politiku, a to politiku nemírnou, ztřeštěnou, pominutou… Takto se totiž snaží nahradit poznání, náboženství, moudrost – koneckonců jediné věci, které jsou svou podstatou vhodné k tomu, aby zaujaly střed lidské mysli…“ (Str. 29).

K tomu ještě citace z esejistické recenze staršího filmu Síť napsaná ke zvolení Donalda Trumpa: „Bůh nám buď milostiv! Protože méně než 3 % z vás čte knihy. Protože méně než 15 % z vás ještě čte noviny. Protože jediná pravda, kterou znáte, pochází z televizní obrazovky. Dnes existuje celé společenství lidí, kteří nikdy nepoznali nic jiného, než co pochází z tohoto zdroje informací. Televizní obrazovka je evangelium, poslední zjevení. Televizní obrazovka může korunovat i svrhávat z trůnu, prezidenty, papeže, premiéry. Televizní obrazovka je nejnebezpečnější, strach vzbuzující moc v tomto bezbožném světě. Chraň nás před tím, aby se dostala do nesprávných rukou…“ Komentátor německého týdeníku Die Zeit k tomu pak dodává: „Jsou to malé ruce Donalda Trumpa, člověka, který to podstatné, co ví o světě, kterému dnes vládne, zná z televize – a s touto znalostí se chopil moci.“[11] Nepochybně tyto závěry neplatí o celých populacích, ale dostatečně charakterizují především stoupence populistických hnutí. To je též jedna stránka davovosti.

Mutující společnost

S davovostí ovšem souvisí i fenomén davu-masy jako síly domáhající se spravedlnosti. Příkladem za všechny zůstává historicky „arabské jaro“, třebaže poznamenané od počátku džihádismem, sporem mezi sunnity a šíity, jak jej známe ze současných blízkovýchodních konfliktů. Patří sem také ukrajinský Majdan, nejrůznější demonstrace v Rusku, ale také časté a masové, i když lokálně omezené, projevy nespokojenosti v Číně a v dalších zemích.

Vzniká nový druh protestní politiky. Neomezuje se na určité oblasti a typy režimů. Jde v rostoucí míře o globální jev. Rozsáhlé protesty rostou v celé řadě států za každého režimu ve všech světových regionech. Vzhledem k četnosti tohoto jevu lze konstatovat, že se stávají tváří současné politiky. Revolty mají celou řadu rozličných příčin: Některé jsou demokratickými revolucemi, jiné se vztahují k neoliberalismu a ke globalizaci, jiné jsou reakcí na specifické případy korupce, další mají vztah k úzce lokálním problémům. Jak různé jsou jejich motivy, tak různé jsou i jejich důsledky. Některá z nových občanských hnutí a revolt vedla ke změnám režimu, jiná získala od stávajících režimů významné ústupky, další ve svých snahách selhala. Nositelem těchto procesů jsou zpravidla občanská hnutí a organizace, jinde samy procesy změn vedly ke vzniku nových organizací. Nové formy občanských aktivit zahrnují protesty a méně konfliktní formy sebeorganizace. Patří sem i formy přímých či zprostředkovaných kontaktů, často prostřednictvím sociálních sítí. Někteří teoretici[12] tvrdí, že se rodí zcela nové formy a struktury společností. Otázkou zůstává, zda nedochází k ohrožení dosud základní organizační síly společností – státu, nebo naopak, zda digitalizace, počítačové ovládání a řízení stále většího počtu sociálních procesů soukromými společnostmi i státem nezesiluje předpoklady pro nastolení nového druhu totalitarismu, jak to odhaloval ve svých románech, a zejména v románu 1984, anglický spisovatel George Orwell a další spisovatelé (např. Aldous Huxley: Konec civilizace; Jevgenij Zamjatin: My) 

Dějiny (zatím) pokračují

V nastolování nového řádu jde o obnovu oněch předpokladů, z nichž žije stát, který tyto předpoklady nemůže zaručit. Připomeňme na závěr opět slova teologa Hanse Kunga: „Moderní liberální společenský řád se mohl po dlouhou dobu spoléhat na zvyklosti srdce, na tlustý polštář předmoderních systémů smyslu a povinností, jež jsou však dnes velmi opotřebované. V pokřesťanském světě na schopnosti člověka vrátit se k těmto předpokladům závisí přežití člověka na Zemi všech kultur… Německý filosof Oswald Spengler ve své slavné knize Zánik Západu přitaká spíše „kosmickému materialismu“. Srovnává život kultur s životem člověka, a ještě spíše s existencí jakéhokoliv kosmického jsoucna, které vždy nakonec směřuje ke svému zániku, tedy i všechny známé kultury. Spenglerův závěr o konečnosti každé kultury je v dané historické situaci přinejmenším upozorněním, že změny, které nás čekají, budou opravdu dramatické. Dějiny (zatím) pokračují.

Text byl ve zkrácené podobě publikován v časopise Babylon, zde rozšířen a doplněn poznámkami redakce, včetně mezititulků.  

Literatura:

Das Satyajit: The Age of  Stagnation. Why perpetum Growth is unattainable and the global Economy is in Peril. Prometheus, 2016.

Gasset José Ortega y: Vzpoura davů. Naše vojsko: 1993.

Küng Hans: Světový étos, Projekt, ARCHA 1992.

Meadowsová Donella, Meadows Dennis, Randers Jørgen a Behrens William W.: The Limits to Growth a Limits to growth. New York: Universe books, 1972.

Meadowsová Donella, Meadows Dennis, Randers Jørgen a Behrens William W.: The limits to growth: the 30-year update. Chelsea Green Publishing Company, 2004.

Mezřický Václav: Assabyia – na cestě k novému řádu? časopis Babylon: 12/2017.

Spengler Oswald: Zánik Západu – Obrysy morfologie světových dějin, ACADEMIA, 2010.

Voegelin Eric: Nová věda o politice; CDK, Brno 2000.

Youngs Richard: Introduction in Global Civic Activism in Flux. Carnegie Europe, 2017.

 

 

 

 

 

[1] Knižně vydaná publikace The Limits to Growth a Limits to growth obsahovala alarmující zprávy Římského klubu z roku 1972 (The limits to growth: a report for the club of Rome's project on the predicament of mankind). Autory byli Donella Meadowsová, Dennis Meadows, Jørgen Randers a William W. Behrens III, kteří reprezentovali tým 17 výzkumných pracovníků. Studie vznikla jako jeden z podkladů ke Konferenci OSN o životním prostředí člověka, která se konala ve Stockholmu v červnu 1972 a představovala zlomovou událost pro globální ochranu životního prostředí. Analyzovala vývoj světového hospodářství od roku 1900 do roku 1970 a konstatovala, že hospodářský růst má exponenciální charakter (s mírou růstu okolo 5 % ročně) a že zároveň roste několik dalších významných parametrů včetně znečištění prostředí a čerpání přírodních zdrojů. V roce 1992 vyšla publikace Beyond the limits: confronting global collapse, envisioning a sustainable future a v roce 2004 aktualizace publikace The limits to growth – Limits to growth: the 30-year update (viz).

[2] Dílo bylo napsáno v roce 1795, bezprostředně po Basilejském míru. Není známo, zda Kant sdílel všeobecné uspokojení, či zda se ho spíše zmocňovaly obavy. V každém případě považoval tento mír, stejně jako všechny dosavadní mírové smlouvy, za pouhé příměří. Chtěl promyslit podmínky takového míru, který by znamenal mír věčný. Svůj projekt přioděl do formy smlouvy o věčném míru. Zvolil formu tehdejších mírových smluv s preambulemi, definitivními a tajnými články. Ke svému projektu připojil dodatky a přílohy, které objasňují a vysvětlují smysl ideje věčného míru (viz)

[3] Pojem vychází z Aristotelových a Platónových úvah o tom, že polis je totéž, co člověk ve velkém. Hovoří o tom, že ve společenství i v duši jednotlivců se nacházejí složky zastoupené ve stejném počtu. Rozumovou složkou se učíme, pudovou se rozněcujeme a toužíme po požitcích spojených s jídlem a rozmnožováním a dále po všem, co je jim podobné… (Ústava, 436 B). Složky duše přenesené na společenství odpovídají potřebám, které je vyvolávají. Eric Voegelin dále myšlenku rozvádí v níže uvedených citacích v knize Nová věda o politice (CDK: 2000).    

[4] Přestože se jedná o poměrně plodného autora, v češtině dosud žádná kniha nevyšla. Je poradcem významných bank a podniků, specializuje se na deriváty. Je například autorem knih: Traders, Guns & Money: Knowns and Unknowns in the Dazzling World of Derivatives; Extreme Money: The Masters of the Universe and the Cult of Risk; The Age of Stagnation: Why Perpetual Growth is Unattainable and the Global Economy is in Peril a dalších. Profil zde.

[5] Citováno z knihy The Age of  Stagnation. Why Perpetum Growth is Unattainable and the Global Economy is in Peril, (Prometheus Books: 2016)

[6]Teorie Střet civilizací tvrdí, že v budoucnu budou probíhat konflikty především nebo výhradně mezi kulturními celky (např. mezi západní kulturou a islámskou civilizací), nikoliv mezi jednotlivými zeměmi, jak tomu bylo v minulosti (např. v období první a druhé světové války). Teorie je považována za neokonzervativní, jako protipól k ní bývá stavěna teorie konce dějin založená na tom, že ve světě zvítězí přes všechny své problémy liberální demokracie, jakožto „nejspravedlivější režim ve skutečnosti“ (Francis Fukuyama: The End of History and the Last Man, 1992, s. 317).

[7]Podrobněji na Voegelin(ś) Principles https://www.voegelin-principles.eu/preisnerova-exercitia-voegeliniana

[8] Hans Küng (1928–2021), švýcarský teolog, katolický kněz a zastánce mezináboženského dialogu. Proslul mimo jiné kritikou papežství, když popisoval stav katolické církve jako rozštěpení na horní a dolní církev, přičemž za horní církev označuje autoritářské držitele moci v církvi a za představitele dolní církve považuje sebe. Přiznává svůj pramalý úspěch ve snaze změnit horní církev, avšak byl přesvědčen, že současná vatikánská politika musí skončit fiaskem…

[9] Kniha má tři hlavní části: Část A: Není přežití bez světového étosu. Proč potřebujeme globální étos. Část B: Není světového míru bez míru náboženského. Ekumenická cesta mezi fanatismem pro pravdu a opomíjením pravdy. Část C: Není náboženského míru bez náboženského dialogu. Prolegomena k analýze náboženské situace doby.

[10] José Ortega y Gasset (1883–1955) byl španělský filosof, sociolog a esejista, představitel novecentismu, což byl směr představující uměleckou opozici proti modernismu a avantgardě. Umělci většinou žili bohémským způsobem života, vyznávali radikalismus a individualismus, v umění byl úzce spojen s politikou (politik Enric Prat de la Riba, jeden z prvních katalánských nacionalistů).

[11] Citováno dle Die Zeit, č. 12, 16. 3. 2017, str. 39.

[12] Například Richard Youngs v díle Introduction in Global Civic Activism in Flux, Carnegie Europe (2017).

Rubrika: 
Share
Autoři: 

Václav Mezřický

Václav Mezřický (1934 - 2018) byl právníkem zabývajícím se zejména životním prostředí a globalizací (doc. JUDr.). Působil v Ústavu státu a práva Československé akademie věd (ÚSP AV ČR) či jako náměstek ministra životního prostředí v devadesátých letech. Napsal řadu knih o problematice životního prostředí. Na právnické fakultě UK založil kurz Globalizace a globální problémy. Působil také v zahraničí, zastupoval například vládu v roli poradce Světové banky ve Washingtonu.