Problém malého národa asi nejlépe popisuje ve stejnojmenné knize T.G. Masaryk (1990) a pokračuje dále morálním imperativem v České otázce (Masaryk, 2000). Ptá se, zda je nutné, aby si člověk v poměrech malého národa pomáhal intrikou a zda se má stát lež v různých svých podobách národní zbraní. A dále varuje, „aby v nás had nezadávil holubici“ (Masaryk, 2000: 152). Problém ovšem nespatřuje v početní velikosti národa, ale v pocitu ohrožení, jež deformuje národní sebevědomí. Masaryk nepoložil „pouze“ základy hrdé české státnosti, ale také základy etiky a mravnosti ve společnosti. V rozhovorech se spisovatelem Karlem Čapkem hovoří o nejhlubším argumentu pro demokracii a tím je pro něj víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovnost a nesmrtelnou duši – to je ta pravá metafyzická rovnost (Čapek, 1969: 261). Demokracie se podle Masarykovy interpretace odvíjí od základu humanity, od náboženství. Tvoří základní dimenzi lidského života a politika jako forma životní praxe umožňuje náboženské hodnoty promítnout do dané pospolitosti, do základů demokracie. Současně s tím je ale Masaryk kritikem klerikalismu coby politické podoby církevní moci. Vnímá demokracii nikoliv jako hotový a jednou daný politický systém, nýbrž jako dlouhý proces, cestu, kterou musejí politici, církve a občané tvořit a neustále zkvalitňovat.
Mravnosti v malém českém národě si všímal (kromě jiných) také brněnský sociolog Inocenc Arnošt Bláha[1]. Mravní jevy prý poznáváme nejen rozumem jako vnější, ale i jejich vnitřním prožitím. Jádrem subjektivní stránky je podle této praxe svědomí, které Bláha nechápe jako boží danost, ani jako něco apriorního v nás, ale jako jakéhosi „vnitřního soudce“. Ten se vytváří postupně s naší „zralostí“ a stupněm vlastní revize na základě dědičnosti, psychického ustrojení, vlivu prostředí a v neposlední řadě i prácí na sobě. Vztah politiky a etiky vidí jako možný konflikt a nabízí určitá historická srovnání. Masaryk i Havlíček jsou podle Bláhovy interpretace přesvědčeni, že není dvojí morálky: morálka politická a morálka individuální jedno jsou. Člověk nemůže být pro morálku cílem a pro politiku prostředkem, velká politika vyrůstá jen z velké znalosti a z velkého mravního fondu (srov. Sedlák, 1995: 175). V kapitole Mravnost a politika pak nabízí vedle běžného rozporu mezi politikou a mravností také možnost souladu. „Politika a mravnost nemohou být v rozporu, pokud jsou správně pochopeny.“ zdůrazňuje Bláha. Politika má však podle něho ve společnosti jiný úkol než mravnost. Pouze směr mají mít společný. Úkolem politiky není donucovat ke ctnosti, nýbrž chránit práva. Občané mají být ctnostní, stát spravedlivý. „Politika je prospěch celku spočívající ve svorném právu jedinců, všech částí celku, a rozumíme-li mravností jednání, jež pramení ze svědomí a směřuje k blahu celku, a tedy i ke spravedlivému právu všech sousedních jedinců, pak vidíme, že politika a mravnost se smírně vyrovnávají a navzájem doplňují.“ (Sedlák, 1995: 448).
Stejně jako byl břitkým literárním kritikem, nedělal si žádné iluze ani o české demokracii, ani o procesu socializace, ani o lidstvu jako celku – František Xaver Šalda[2]. Ve svém díle Moje pochyby o demokracii hovoří o temné otázce svědomí, o poddanském údělu, o umění demagogů, o masách, které mohou běsnit tam, kde jednotlivec myslí a uvažuje (Šalda, 1955: 636). Tak jako dokázal v literatuře odhalit potenciál pro budoucí generace, rozpoznat, co v pisateli vězí, našel možná úskalí demokracie nejen pro svůj kout světa, který znal nejlépe, ale pochyboval i o ostatních evropských zemích (zejména o Francii). Jeho věta: „Vládnout nemůže ten, kdo nezná nejprve sebevlády...,“ by měla být varováním pro většinu Evropanů. Demokracie povolává miliony lidí k vládě, aniž by byli k vladaření vyzbrojeni, aniž by dostali vzdělání intelektu i výchovu mravní (Šalda, 1955: 636). S ironickou skepsí polemizuje také s Masarykem o nemožnosti udržení rovnováhy dvou protichůdných principů rovnosti a svobody, hovoří o české škole pokrytectví, o vládě peněz. „Demokracie je založena na zásadě majority, ale i v demokracii vládne de facto minorita, jenže zastřeně. Vládne několik málo lidí, ale musí to vypadat tak, jako by vládly široké kruhy lidí; a to ovšem nejde bez virtuosity v umění přetvařovacím.“ (Šalda, 1955: 639). Vliv peněz není nikde tak mocný jako v moderních demokraciích a peníze opatřují nejen požitek, ale i moc politickou (Šalda, 1955: 639). Příkladem zkorumpovanosti tisku a politiky je podle Šaldy Francie a jejímu odrazu se pomalu blíží i naše domovina.
Pokud si ovšem někdo dělal iluze, že velcí literární duchové mohli aktivně zasahovat do politiky, bude asi zklamán. F. X. Šalda sice požíval poměrně velké vážnosti ve společnosti, ale jeho aristokratický postoj a varovný hlas byl srozumitelný pouze malé hrstce lidí. Politická kultura první Československé republiky nebyla ani zdaleka, řečeno dle klasifikace Almonda a Verby (1963), participační, ale spíše parochiální a poddanská. V pozadí je podle Šaldových slov stále český národní charakter vytvořený v době pobělohorské: plebejství, servilnost, malý český člověk.
Ani filozof Jan Patočka[3] neměl valné mínění o české národní povaze. Ve své skepsi měl k Šaldovi poměrně blízko, ostřejší však býval k některým Masarykovým závěrům. Napadá rozpolcenost jeho úvah, kdy chápe člověka v relacích hodnoty a smyslu, tedy subjektivně, avšak zároveň se pozitivisticky dovolává vědecké objektivity (totéž platí i pro výše zmíněného pozitivistu Bláhu). Objektivní svět je prostý (nutně subjektivních) hodnotových vztahů, zatímco (objektivní) hodnota bez subjektu je protiklad. Tento nevyřešený rozpor fatálně poznamenává veškeré Masarykovo dílo (srov. Kohák, 2000: 13). Ačkoli si Jan Patočka Masaryka jako státníka velmi váží, ve filozofických disputacích je k němu nemilosrdný. Viděno jeho očima žil T. G. Masaryk autentický život, byl bojovník a ve velkém boji světové války vytvořil stát. "Byl to autentický, odhodlaný člověk se vším, co filozof Jan Patočka očekává od autenticity" (Kohák, 2000: 13). V Kohákově díle se Patočka nejeví jako pokračovatel, ale ani jako bořitel Masarykova odkazu, nýbrž jako „osvoboditel velkého českého myslitele a evropského intelektuála v politice ze zajetí dogmatických výkladů“. Potenciál mluvčího Charty 77 však nebyl pouze v jeho vědomostech, svoji filozofii mravnosti uplatňoval i v osobním životě.
Literární kritik Václav Černý[4] na něj vzpomíná jako na člověka otevřeného, jasného jako „světlo plného dne“. „Byl utkán, či lépe vybudoval sám sebe z čirých živlů lidskosti,“ píše ve svých vzpomínkách Černý. Patočkovým cílem a smyslem byl mír a shoda, snad proto nejlépe vyhovoval jako mluvčí lidských práv. Dialog s totalitní mocí mu však lámal vaz. Přímá konfrontace byla nemožná, zbyl jen plíživý nátlak tupé degradované moci. Velké srdce života v pravdě nevydrželo.
I to je odraz národní povahy dané historickým vývojem – lidé se obávají mravních autorit a neváží si odlišných názorů. Což rozhodně není dobrý vklad do tvorby moderní veřejné politiky. Nicméně není to problém pouze českého národa či takzvaných malých národů, ale prakticky všech států východní a střední Evropy. Otevřená, transparentní veřejná politika se tady podle průzkumů CESES teprve začíná rodit a je pouze otázkou času, zda lidé a jejich vlády racionálně využijí šancí, které jim nové uspořádání otevřeného prostoru nabízí. Evropská unie může v tomto hledání pomoci, může ovšem celý proces zbrzdit a postavit nové překážky. Příkladem budiž takzvaný „boj o evropské hodnoty“, v nichž musí mít etika aplikovaná na různé fáze rozhodování ve veřejné politice své nezastupitelné místo.
Úryvek z knihy Vlastimila Růžičky Politika a média v konzumní společnosti (Grada Publishing, 2011) vychází se svolením nakladatelství.
© Grada Publishing, 2011
© Vlastimil Růžička, 2011
Literatura
ALMOND, G. & VERBA, S. (1963): The Civic Culture, Princeton Un. Press.
ČAPEK, K. (1969): Hovory s TGM, Praha, Československý spisovatel.
ČERNÝ, V. (1994): V zúženém prostoru, Praha, Mladá fronta.
DOLANSKÁ N. (1987): Novinář F.X. Šalda. Vydavatelství a nakladatelství Novinář.
KOHÁK, E. (2000): Průvodce po demokracii, Praha, SLON.
MASARYK, T.G. (1990): Ideály humanitní – Problém malého národa. Praha: Melantrich
MASARYK, T.G (2000): Česká otázka. Praha: Masarykův ústav AV ČR.
PATOČKA, J. (1992): Co jsou Češi, Praha, Panorama.
PRUDKÝ,L. ed al. (2009): Inventura hodnot. Praha: Academia.
PURKRÁBEK, M. a kol. (1996): Veřejná politika a její aktéři. Z poznatků empirických výzkumů občanů, lokálních reprezentantů a poslanců Parlamentu České republiky (1994-1996). Praha: UK FSV, ISS.
RŮŽIČKA, V. (2010): Média jako aktéři a zprostředkovatelé veřejné politiky v procesu demokratizace a modernizace společnosti. Praha : FSV UK. Pražské sociálně vědní studie. Veřejná politika a prognostika.
SEDLÁK, J. (1991): I. A. Bláha jako etik, Brno, habilitační spis FF MU.
ŠALDA, F.X. (1955): O Umění, Kritická knihovna, Praha, ČSAV.
[1] Inocenc Arnošt Bláha byl průkopníkem sociologického pozitivismu, zabýval se kromě vědy také literaturou. Vydal dvě básnické sbírky Po cestách vítězů (1902) a Ať je země písní (1903), dále román Liduška a celou řadu povídek. Jeho literární zdatnost byla znát i v odborných dílech, přestože jeho hlavní dílo Sociologie vyšlo až po jeho smrti v roce 1968 (srov. Sedlák, 1995).
[2] F. X. Šalda bývá považován za vůdčí osobnost literární generace 90. let. Byl spoluautorem Manifestu České moderny, psal pro redakci Ottova Slovníku naučného hesla z české, německé, francouzské a anglické literatury a ze světového malířství. Publikoval v časopisech Volné směry, Novina, Česká kultura, Literární listy, kde se věnoval otázkám a problémům výtvarného umění, literatury, kultury i politiky. V letech 1928–1937 vydával Šaldův zápisník, ve kterém uveřejňoval své umělecké kritiky a eseje (Dolanská N. (1987): Novinář F.X. Šalda. Vydavatelství a nakladatelství Novinář).
[3] Jan Patočka (1907-1977) byl jedním z nejvýznamnějších českých filosofů. Zabýval se fenomenologií, filosofií dějin, českou literaturou, uměním a kulturou. Trvalý zájem o české filozofické dědictví jakož i konkrétní historické události, které prožil (Mnichov, únor 1948, rok 1968) ho přiměly k úvahám o smyslu českých dějin (např. Úvaha o porážce, Filosofie českých dějin, Náš národní program a dnešek, Co jsou Češi?). V duchovním vývoji našeho národa rozlišoval dvě linie: Jungmannovu, vycházející z Herdera, pro niž je národ konstituován jazykem, a Bolzanovu, která v naší národní tradici zdůrazňuje tmelící prvek, sociální cítění a demokratismus. Byl schopen porozumět poválečnému příklonu k socialismu, ačkoli se s ním v jeho reálné podobě nikdy neztotožnil. Řešení sociální otázky nespatřoval v nadiktovaném kolektivismu, ale v solidaritě individuí, která nebudou zbavena své odpovědnosti za hledání pravdy (Nadcivilizace a její vnitřní konflikt) (cit. dle FF UK).
[4] ČERNÝ, V. (1994): V zúženém prostoru, Praha, Mladá fronta. O Janu Patočkovi na s. 348-350.
