Hannah Arendt: Rasové myšlení před rasismem

Bylo-li rasové myšlení německým vynálezem, jak se někdy tvrdilo, pak „německé myšlení“ (ať už se tím míní cokoli) zvítězilo v mno­ha oblastech duchovního světa dlouho předtím, než nacisté začali svůj prokletý pokus o dobytí světa. Hitlerismus měl ve třicátých letech v světově i evropsky mezinárodním měřítku značnou přitaž­livost, protože rasismus, ač byl státní doktrínou jenom v Německu, byl mocným rysem veřejného mínění všude. Když v roce 1939 za­čaly německé tanky své ničivé tažení, byl nacistický politický válečný stroj už dlouho v chodu, protože – v politickém válčení – se s rasismem počítalo jako se spojencem mocnějším, než jakýkoli placený agent či tajná organizace typu páté kolony. Utvrzeni téměř dvěma desetiletími zkušeností z různých hlavních měst nabyli nacisté přesvědčení, že jejich nejlepší „propagandou“ bude rasová politika sama. Od té – ač jinak udělali mnoho kompromisů a mnoho slibů porušili – se nikdy neodchýlili.[1] Rasismus nebyl ani novou, ani tajnou zbraní, i když ho předtím nikdy nebylo použito s tak nekompromisní důsledností.

Dějinnou pravdou o této záležitosti je, že se rasové myšlení – svými kořeny sahající hluboko do osmnáctého století – vynořuje ve všech západních zemích současně v průběhu devatenáctého století. Od přelomu našeho století v nich byl rasismus mocnou ideolo­gií imperialistické politiky. Bezpochyby vstřebal a znovu oživil všechny staré modely rasových názorů, ty by však samy o sobě sotva byly schopny zformovat se či spíše degenerovat v rasismus jakožto Weltanschauung nebo v ideologii. V polovině minulého století byly rasové názory stále ještě posuzovány na základě poli­tických důvodů: Tocqueville napsal Gobineauovi o jeho teoriích, že „jsou pravděpodobně chybné a určitě zhoubné“.[2] Teprve na konci století se dostalo rasovému myšlení takové vážnosti a významu, jako by bylo jedním z hlavních duchovních přínosů západního světa.[3]

Až do osudových dnů „boje o Afriku“ bylo rasové myšlení jed­ním z mnoha svobodných názorů, které uvnitř obecného rámce liberalismu argumentovaly a bojovaly o to, aby získaly souhlas veřejného mínění.[4] Jen několik z nich se stalo ideologiemi v plném slova smyslu, to znamená systémy založenými na jediném názoru, který se ukázal dostatečně silný, aby upoutal a přesvědčil většinu lidí, a dostatečně jasný, aby je provedl rozmanitými zkušenostmi a situacemi průměrného moderního života. Neboť ideologie se od prostého názoru liší tím, že si dělá nárok na to, že vlastní buď klíč k dějinám, nebo řešení všech „záhad univerza“, nebo důvěrné po­znaní skrytých univerzálních zákonů, o nichž se předpokládá, že vládnou přírodě a člověku. Několik ideologií získalo postavení dostatečně významné na to, aby přežily těžký konkurenční boj ve schopnosti přesvědčit, a jen dvě z nich vystoupily na vrchol a do­konale porazily všechny ostatní: ideologie, která interpretuje ději­ny jako ekonomický boj tříd, a ideologie, která interpretuje dějiny jako přirozený zápas ras. Jejich přitažlivost byla pro široké masy tak silná, že byly s to si zajistit podporu státu a ustanovit se jako oficiální státní doktríny. Avšak ještě daleko za těmito hranicemi, v nichž se rasové a třídní myšlení rozvíjelo v závazné modely myš­lení, byly tyto ideologie přijímány svobodným veřejným míněním do té míry, že nejen intelektuálové, ale i široké masy lidu již nejsou ochotni přijmout žádný popis minulosti či přítomných faktů, který není v souladu s oběma těmito názory.

Děsivá moc přesvědčovaní vlastní hlavním ideologiím naší doby není nehodná. Přesvědčovaní se musí zaměřit buďto na zkušenosti, nebo na přání, jinými slovy na bezprostřední politické potřeby. Hodnověrnost v těchto věcech neplyne z vědeckých faktů, jak by nás chtěly přesvědčit různé typy darwinistů, ani z historických zákonů, jak předstírají historikové ve své snaze objevit zákon, podle něhož vznikají a zanikají civilizace. Každá plnohodnotná ideologie byla vytvořena, udržována a vylepšována jako politická zbraň, a ne jako teoretická nauka. Je pravda, že ideologie – a to je případ rasismu – občas změnily svůj původní politický význam, avšak bez přímého styku s politickým životem si nelze žádnou ideologii představit. Jejich vědecký aspekt je druhotný a vznikl za prvé z touhy poskytnout nezvratné argumenty, za druhé proto, že jejich přesvědčovací moc se zčásti zmocnila také vědců, a ti se přestali zajímat o výsledek svého výzkumu, opustili své laboratoře a spěchali ven, aby hlásali davu své nové interpretace života a svě­ta.[5] Spíše těmto „vědeckým“ kazatelům než nějakým vědeckým objevům vděčíme za to, že dnes nezůstala ani jedna věda, do jejíhož kategorizačního systému by bylo hluboce neproniklo rasové myš­lení. To zase způsobilo, že historikové, z nichž někteří se pokusili učinit vědu zodpovědnou za rasové myšlení, mylně považovali některé filologické či biologické výzkumné výsledky za příčiny místo za následky rasového myšlení.[6] Opak by byl pravdě bližší. Ve skutečnosti nauka „kdo má moc, má i pravdu“ potřebovala několik století (od sedmnáctého do devatenáctého), aby přemohla přírodní vědu a vytvořila „zákon“ o přežití toho nejzdatnějšího. A kdyby – abychom vzali jiný příklad – se teorie de Maistra a Schellinga o divošských kmenech jako zanikajících zbytcích dřívějšího obyvatelstva byla hodila politickým plenům devatenáctého století stej­ně jako vývojová teorie, asi bychom nikdy nebyli slyšeli mnoho o „primitivech“ a žádný vědec by nebyl marnil svůj čas hledáním „chybějícího členku“ mezi opicí a člověkem. Vinu nelze dávat nějaké určité vědě jako takové, nýbrž spíše určitým vědcům, kteří byli ideologiemi hypnotizováni stejně jako jejich spoluobčané.

Skutečnost, že rasismus je hlavní ideologickou zbraní imperia­listické politiky, je tak zřejmá, že se zdá, jako by se mnoho badatelů bylo raději vyhnulo vyšlapané cestě truismu. Místo toho je dosud v oběhu stará niterná představa o rasismu jako jistém přehnaném nacionalismu. Hodnotné práce badatelů, obzvláště ve Francii, které dokázaly, že rasismus je nejen zcela odlišným fenoménem, ale mívá za následek i zničení politicky organizované národní společ­nosti, jsou všeobecně přehlíženy. Tváří v tvář gigantickému zapasu rasového a třídního myšlení o nadvládu nad dušemi moderních lidí mají někteří lidé sklon vidět v prvním vyjádření národních a v dru­hém vyjádření mezinárodních tendencí a věřit, že první je mentální přípravou války mezi národy a druhé ideologií pro války občanské. To umožňovala ona zvláštní směsice starých národních a nových imperialistických konfliktů první světové války, směsice, ve které se ukázalo, že staré národní slogany mají pro masy všech zemí zapletených do války mnohem větší přitažlivost než cíle imperia­listické. Nicméně poslední válka se svými zrádci a kolaboranty ve všech zemích měla ukázat, že rasismus je s to vyvolat občanské konflikty v každé zemi a že je jedním z nejchytřejších triků, jaké kdy byly pro připravovaní občanské války vynalezeny.

Pravda totiž je taková, že rasové myšlení vstoupilo na scénu aktivní politiky ve chvíli, kdy evropské národy připravily a do určité míry i uskutečnily novou, politicky organizovanou národní společnost. Od samého počátku rasismus záměrně přetínal všechny národní hranice, ať už stanovené zeměpisnými, jazykovými, tradicionálními nebo nějakými jinými měřítky, a popíral národně poli­tickou existenci jako takovou. Rasové myšlení, více než myšlení třídní, bylo všudypřítomným stínem provázejícím vývoj pravidel mezinárodní kurtoazie mezi suverénními evropskými státy, až na­konec vyrostlo v mocnou zbraň k ničení těchto národů. Historicky řečeno, rasisté mají horší záznam v rejstříku patriotismu než repre­zentanti všech ostatních mezinárodních ideologií dohromady a jako jediní důsledně popírali hlavní zásadu, na níž jsou vybudo­vány národní organizace národů, zásadu rovnosti a solidarity všech národů, opírající se o ideu lidství.

Rasa“ aristokratů proti „národu“ občanů

Charakteristickým rysem Francie osmnáctého století byl neustále narůstající zájem o velmi odlišné, cizí, a dokonce divošské národy. Byla to doba obdivovaní a napodobovaní čínského malířství, kdy jedno z nejslavnějších děl století bylo nazváno Lettres Persanes a kdy zápisky cestovatele byly oblíbeným čtením společnosti. Upřímnost a prostota divošských a necivilizovaných národů byly stavěny do protikladu s vyumělkovaností a povrchností kultury. Dlouho předtím, než devatenácté století se svými nesmírně rozšíře­nými příležitostmi k cestovaní vneslo neevropský svět do domova každého průměrného občana, se francouzská společnost osmnácté­ho století snažila duchovně pochopit náplň kultur a zemí, které leží daleko za hranicemi Evropy. Velké nadšení pro „nové druhy lidstva“ (Herder) naplňovalo srdce hrdinů Francouzské revoluce, kte­ří společně s francouzským národem osvobozovali všechny lidi všech barev pod francouzským praporem. Toto nadšení pro neznámé cizí země vyvrcholilo poselstvím bratrství, protože bylo ovliv­něno touhou demonstrovat na každém novém a překvapivém „dru­hu lidstva“ pravdivost starého slavného výroku La Bruyerova: La raison est de tous les climats.

A přece až do tohoto století, utvářejícího národy, a až k této zemi, milující lidskost, musíme sledovat zárodky toho, co se později ukázalo jako síla rasismu, ničící národy a anulující lidskost.[7] Pozoruhodné je, že první autor, který ve Francii předpokládal koexistenci různých národů s různým původem, byl zároveň prvním autorem, který vypracoval přesné třídní myšlení. Hrabě de Boulainvilliers, francouzský šlechtic, který psal začátkem osmnáctého století a jehož díla byla uveřejněna po jeho smrti, interpretoval dějiny Francie jako dějiny dvou odlišných národů, z nichž jeden, germánského původu, přemohl starší obyvatele, „Galy“, vnutil jim své zákony, vzal si jejich půdu a usadil na ní jako vládnoucí třídu „pairy“, jejichž nejvyšší práva byla odůvodněna „právem dobytí“ a „nutností poslušnosti, platící vždy vůči tomu nejsilnějšímu“.[8] Boulainvilliers, který se zabýval hlavně vyhledáváním argumentů proti rostoucí politické moci Tiers Etat a jeho mluvčích, nouveau corps, utvořenému z gens de lettres et de lois, musel bojovat také proti monarchii, protože francouzský král už nechtěl zastupovat pairy jako primus interpares, ale národ jako celek; nově vznikající třída v něm na chvíli nalezla svého nejmocnějšího ochránce. Aby pro šlechtu znovu získal nesporné prvenství, navrhl Boulainvilliers, aby jeho šlechtičtí spolubližní popřeli společný původ s fran­couzským lidem a aby porušili jednotu národa a vznesli nárok na původní, a tedy věčné odlišení.[9] Mnohem odvážněji než většina poz­dějších obránců šlechty odmítl Boulainvilliers nějaké předurčené spojení s půdou; připustil, že „Galové“ jsou ve Francii déle a že „Frankové“ jsou cizinci a barbaři. Svou teorii založil jedině na věčném právu dobývat a vůbec mu nepřišlo zatěžko tvrdit, že „Frísko... je pravou kolébkou francouzského národa“. Opíraje se pouze o vnitřní logiku svého pojmu, považoval staletí před skutečným rozvojem imperialistického rasismu původní obyvatele Francie za domorodce v moderním smyslu či – podle vlastních termínů – za „poddané“, nikoli ovšem krále, nýbrž všech těch, jejichž výhodou bylo, že pocházeli z přemožitelů, kteří podle práva svého původu měli být nazýváni „Francouzi“.

Boulainvilliers byl hluboce ovlivněn teoriemi sedmnáctého sto­letí „kdo má moc, má i pravdu“ a určitě byl ve své době jedním z nejdůslednějších Spinozových žáků, jehož Etiku přeložil a Trak­tát theologicko-politický okomentoval. V jeho přijetí a uplatnění Spinozových politických myšlenek byla moc změněna v dobývaní a dobývaní vytvořilo jakýsi jedinečný soud o přirozených vlastnos­tech a lidských výsadách lidí a národů. V tom můžeme objevit první stopy pozdějších naturalistických přeměn, jimiž měla teorie „moci a pravdy“ projít. Tento názor je ve skutečnosti potvrzen faktem, že Boulainvilliers byl jedním z význačných volnomyšlenkářů své doby a že jeho útoky na křesťanskou církev byly sotva motivovány pouze antiklerikalismem. Přesto se Boulainvilliersova teorie zabývá ještě lidmi, a ne rasami; právo nadřazenějších lidí zakládá na historickém činu, na dobývaní, a ne na fyzickém faktu – i když historický čin má už určitý vliv na přirozené vlastnosti přemožených lidí. Aby paralyzoval novou národní ideu, i když do určité míry reprezentovanou absolutní monarchií ve spojenectví s Tiers Etat, vymýšlí ve Francii dvojí odlišné obyvatelstvo. Boulainvilliers je protinárodní v době, kdy idea národnosti byla pociťována jako nová a revoluční, kdy se však ještě neukázalo, jako později za Francouzské revoluce, jak úzce je spojena s demokratickou formou vlády. Boulainvilliers připravil svou zemi pro občan­skou válku, aniž věděl, co občanská válka znamená Je reprezen­tantem mnoha šlechticů, kteří se nepovažovali za reprezentanty národa, nýbrž za oddělenou vládnoucí kastu, která má možná, mnohem víc společného se „stejnou společností a týmž stavem“ v cizím národě než se svými krajany. Ve skutečnosti právě tyto protinárodní tendence ovlivňovaly prostředí oněch émigrés a nakonec byly vstřebány koncem devatenáctého století novými a přímočarými rasovými teoriemi.

Boulainvilliersovy myšlenky prokázaly svou užitečnost jako po­litická zbraň, teprve když skutečně vypukla revoluce a přinutila velké množství francouzské šlechty hledat útočiště v Německu a Anglii. V mezidobí byl jeho vliv na francouzskou aristokracii stále živý, jak lze vidět v pracích jiného hraběte, hraběte Dubuat-Nancay,[10] který chtěl francouzskou šlechtu ještě těsněji připoutat k jejím bratrům na kontinentu. V předvečer revoluce se tento mluvčí francouzského feudalismu cítil tak nedostatečně chráněn, že doufal ve „vytvoření jakési Internationale aristokracie barbarského původu“,[11] a jelikož německá šlechta byla nakonec jediná, od níž se pomoc dala očekávat, předpokládal i tento autor, že pravý původ francouzského národa je totožný s původem Němců, zatímco příslušníci francouzských nižších tříd, třebaže už nebyli otroky, nebyli podle něho svobodní rodem, nýbrž na základě „affranchissemenť, z milosti těch, kdo svobodní rodem byli, tedy šlechty. O několik let později se francouzští emigranti skutečně snažili utvořit internationale aristokratů, aby zabránili vzpouře těch, které považovali za zotročený cizí lid. A ačkoli praktičtější stránku těchto snah stihla katastrofální pohroma u Valmy, emigres jako Charles Francois Dominique de Villiers, který kolem roku 1800 stavěl do protikladu „Gallo-romains“ s Germány, nebo William Alter, který o desetiletí později snil o federaci všech germánských národů,[12] porážku nepři­pustili. Pravděpodobně je nikdy nenapadlo, že jsou ve skutečnosti zrádci, tak pevně byli přesvědčeni, že Francouzská revoluce byla „velkou mezi cizími národy“ – jak to mnohem později uvedl Fran­cois Guizot.

Zatímco Boulainvilliers založil s klidnou poctivostí méně roz­vrácené doby práva šlechty jedině na právech dobyvačného vítěz­ství, aniž by přímo znehodnotil samu přirozenost druhého, přemoženého národa, hrabě de Montlosier, jedna ze spíše pochybných osobností mezi francouzskými emigranty, otevřeně vyjádřil své pohrdaní nad tímto „novým národem, jenž vznikl z otroků... nad (směsí) všech ras a všech dob“.[13] »Rasy se zřetelně změnily, a šlech­tici, kteří už nepatřili k nepřemožené rase, se museli také změnit. Vzdali se oné staré myšlenky, tak drahé Boulainvilliersovi a dokonce i Montesquieuovi, že dobývaní samo, fortune des armes, určuje osudy lidí. Valmy vznešených ideologií nastalo, když ve svém slavném pamfletu vybídl abbé Sieyes Tiers Etat, „aby zahnal nazpět do franckých lesů všechny ty rodiny, které si uchovávají absurdní nárok na to, že pocházejí z rasy přemožitelů a že svá práva zdědily“.[14]

Spíše je zvláštní, že od těchto raných dob, kdy francouzští šlech­tici objevili při svém třídním boji s buržoazií, že patří k jinému národu, že mají jiný genealogický původ, a kdy byli k mezinárodní kastě připoutáni těsněji než k francouzské půdě, podporovaly všech­ny francouzské rasové teorie germanismus či přinejmenším nadřa­zenost nordického obyvatelstva vůči vlastním krajanům. Jestliže se totiž mužové Francouzské revoluce mentálně ztotožnili s Římem, pak ne proto, že by proti „germanismu“ své šlechty stavěli „latinismus“ Tiers Etat, ale proto, že cítili, že jsou duchovními dědici římských republikánů. Tento historický nárok, v protikladu ke kmenové identifikaci šlechty, by mohl být jednou z příčin, které zabránily tomu, aby se „latinismus“ objevil jako jejich vlastní rasovi teorie. Buď jak buď, ač to zní paradoxně, faktem je, že Francouzi – dříve než Němci či Angličané – trvali nadále na této idee fixe o germánské nadřazenosti.[15] Ani zrod německého rasové­ho vědomí po pruské porážce roku 1806, namířeného skutečně proti Francouzům, nezměnil postup rasových ideologií ve Francii. Ještě ve čtyřicátých letech minulého století se Augustin Thierry pevně držel ztotožnění tříd a ras a rozlišoval mezi „germánskou šlechtou“ a „keltskou buržoazií“[16], a také šlechtic, hrabě de Remusat, vyhlašoval germánský původ evropské aristokracie. Konečně hrabě de Gobineau dále rozvíjel názor, který francouzská šlechta již obecně přijímala za plnohodnotnou historickou nauku, a tvrdil, že objevil skrytý zákon pádu civilizací a že dodal historii vážnosti přírodní vědy. Jím dovršilo rasové myšlení svou první fázi a začalo druhou, jejíž vliv měl být pociťován až do dvacátých let našeho století.

Rasová jednota jako náhražka za národní emancipaci

Před porážkou staré pruské armády Napoleonem se v Německu rasové myšlení nerozvíjelo. Za svůj vznik vděčí pruským vlasten­cům a politickému romantismu, a nikoli šlechtě a jejím mluvčím. Na rozdíl od francouzské odrůdy rasového myšlení jakožto zbraně k vyvolaní občanské války a rozdělení národa bylo německé raso­vé myšlení vynalezeno ve snaze sjednotit národ proti cizí nadvládě. Jeho původci nehledali spojence za hranicemi, ale chtěli probudit v národu vědomí společného původu. To ve skutečnosti vylučovalo šlechtu s jejími dobře známými kosmopolitními vztahy – i když pro pruské junkery byly méně charakteristické než pro zbytek evropské šlechty; v každém případě to vylučovalo možnost založit toto rasové myšlení samo na nejexkluzivnější třídě národa.

Protože německé rasové myšlení doprovázelo dlouho marné po­kusy o sjednocení početných německých států, zůstalo ve svých raných fázích velmi úzce spojeno s obecnějšími národními city, takže není snadné rozlišit mezi pouhým nacionalismem a vylože­ným rasismem. Neškodné národní pocity byly vyjadřovány v ter­mínech, které dnes známe jako rasové, takže i historikové – neboť ti dlouho ztotožňovali německou odrůdu rasismu dvacátého století se svérázným jazykem německého nacionalismu – byli podivně svedeni k záměně nacismu za německý nacionalismus a tím napo­máhali k podcenění hrozivé mezinárodní přitažlivosti Hitlerovy propagandy. Specifické podmínky německého nacionalismu se změnily, až když po roce 1870 skutečně došlo k sjednocení státu a plně se rozvinul německý rasismus spolu s německým imperialismem. Z raných dob před tím nicméně přežilo nemylo charakteris­tických vlastností, které byly i nadále významné pro specificky německou odrůdu rasového myšlení.

Na rozdíl od Francie cítili pruští šlechtici, že jejich zájmy jsou úzce spjaty s postavením absolutní monarchie, a usilovali, přinej­menším od doby Bedřicha II., o to, aby byli uznáni za legitimní reprezentanty celého národa. S výjimkou několika let pruských reforem (1808-1812) neměla pruská šlechta strach ze vzestupu buržoazní třídy a z toho, že by mohla chtít převzít vládu, ani se nemusela obávat koalice mezi středními třídami a vládnoucí dynas­tií. Pruský král, až do roku 1809 největší statkář v zemi, zůstal primus interpares i přes veškeré snahy reformátorů. Rasové myš­lení se proto vyvíjelo mimo šlechtu, jako zbraň určitých nacionalistů, kteří si přáli spojení všech německy mluvících obyvatel, a proto trvali na společném původu. Byli liberály v tom smyslu, že se stavěli proti výlučné vládě pruských junkerů. Dokud onen spo­lečný původ byl vymezován společným jazykem, můžeme sotva mluvit o rasovém myšlení.[17]

Je pozoruhodné, že až po roce 1814 je onen společný původ často popisován termíny „pokrevního příbuzenství“, rodinných svazků, kmenové jednoty a čistého původu. Tyto definice, které se objevují téměř současně ve spisech katolíka Josefa Gorrese a na­cionalistických liberálů, jako Ernsta Moritze Arndta či F. L. Jahna, svědčí o naprostém neúspěchu všech nadějí na vzbuzení pravého národního cítění u německého lidu. Z neúspěchu snahy pozvednout lid na národ, z nedostatku společných historických vzpomínek a ze zjevné obecně rozšířené lhostejnosti k společným osudům v bu­doucnosti se zrodil přirozený nárok, který se obracel ke kmenovým instinktům jako k možné náhražce za to, v čem celý svět viděl slavnou sílu francouzské národnosti. Organická teorie dějin, podle níž „každá rasa je odděleným, úplným celkem“,[18] byla vynalezena lidmi, kteří potřebovali ideologické definice národní jednoty jako náhražku politické národnosti. Právě zklamaný nacionalismus vedl k Arndtově výroku, že Němci – kteří zjevně měli k rozvinutí orga­nické jednoty nejdále – mají to štěstí, že jsou čistým, nesmíšeným kmenem, „původním národem“.[19]

Organicky naturalistické definice národů jsou výraznou charak­teristikou německých ideologií a německého historismu. Přesto však nejsou skutečným rasismem, neboť titíž lidé, kteří mluví v těchto „rasových“ termínech, podporují i nadále hlavní pilíř ryzí národovosti, rovnost všech lidí. Tak v témž článku, ve kterém porovnávají zákony lidí se zákony zvířecího života, trvá Jahn na původní rovnoprávné pluralitě lidí, v jejichž úplné mnohosti lze lidstvo jedině postihnout.[20] Arndt, který později vyjádřil silné sympatie s národně osvobozovacími hnutími Poláků a Italů, zvolal: „Ať je proklet každý, kdo by zotročil a opanoval cizí národy.“[21] Úměrně tomu, nakolik německé národní city nebyly plodem opravdového národního vývoje, ale spíše reakcí na cizí okupaci[22], národní teorie zde měly zvláštní negativní povahu, byly určeny k tomu, aby kolem národa vytvořily zeď, aby se chovaly jako náhražky za hranice, které nemohly být jasně stanoveny zeměpisně či historicky.

Jestliže ve své rané formě u francouzské aristokracie bylo rasové myšlení vynalezeno jako nastroj vnitřního rozdělení a ukázalo se zbraní k vyvolaní občanské války, byla zmíněni raná forma němec­ké rasové teorie vynalezena jako zbraň vnitřní národní jednoty a ukázala se zbraní k vyvolaní národní války. Tak jako by úpadek francouzské šlechty jakožto důležité třídy francouzského národa byl učinil tuto zbraň neužitečnou, kdyby ji nebyli znovu vzkřísili nepřátelé třetí republiky, ztratila by i organická teorie dějin po dosažení německé národní jednoty svůj význam, kdyby ji nebyli potřebovali vzkřísit moderní imperialističtí intrikáni, aby se zalíbili lidu a zakryli svou ohyzdnou tvář důstojným pláštíkem nacionalis­mu. To ale neplatí o jiném zdroji německého rasismu, který – tře­baže zdánlivě vzdálenější politické scéně – měl ve skutečnosti mnohem silnější vliv na pozdější politické ideologie.

Z vynálezu rasového myšlení byl obviněn politický romantis­mus, jako byl či mohl být obviněn z vynalezu každého dalšího možného nezodpovědného názoru. Adam Muller a Friedrich Schlegel jsou nejpříznačnějšími příklady oné všeobecné hravosti moderního myšlení, vzhledem k níž si jeho podporu načas může získat téměř jakýkoli názor, všední skutečnost, žádná historická událost, žádná politická idea nebyly bezpečné před onou všezahrnující a všeničící náruživostí, s jakou dovedli tito první literáti nacházet neustále nové a originální příležitosti k novým a vzrušujícím názo­rům. „Svět musí být romantizován,“ říkal Novalis a chtěl „udělit vznešený smysl obyčejnému, tajuplný vzhled běžnému, důstojnost neznámého dobře známému“.[23] Jedním z takto romantizovaných objektů byl lid, objekt, který byl okamžitým vyhlášením změnitelný hned v stát, v rodinu, v šlechtu či v cokoli jiného, co buď – v dřívějších dobách – prošlo myslí jednoho z daných intelektuálů nebo – později, když zestárli a poznali realitu denního chleba – bylo vyžádáno nějakým štědrým patronem.[24] Proto je takřka ne­možné studovat vývoj kteréhokoli z oněch volně soupeřících názo­rů, jimiž devatenácté století tak překvapivě oplývalo, a nenarazit přitom na německý romantismus.

Tito první moderní intelektuálové ve skutečnosti nepřipravovali ani tak vývoj nějakého jedinečného názoru jako spíše obecnou mentalitu moderních německých učenců; tito učenci vícekrát dokázali, že sotva lze najít ideologii, které by se ochotně nepodvolili, je-li v sázce jediná realita – kterou si i romantik může stěží dovolit přehlédnout –, realita jejich postavení. Pro toto svérázné chovaní poskytl romantismus nejvýtečnější záminku svou neomezenou adorací „osobnosti“ jednotlivce, jehož libovůle sama se stala důka­zem génia. Cokoli sloužilo takzvané tvořivosti jednotlivce, to jest zcela libovolné hře jeho „myšlenek“, mohlo být učiněno středem celého náhledu na život a svět.

Tento cynismus vlastní romantickému uctívaní osobnosti umož­nil určité moderní postoje intelektuálů. Docela dobře je reprezen­toval Mussolini, jeden z posledních dědiců tohoto hnutí, když popsal sama sebe zároveň jako „aristokrata a demokrata, revolu­cionáře a reakcionáře, proletáře a antiproletáře, pacifistu a antipacifistu“. Bezohledný individualismus romantismu nikdy neznamenal nic závažnějšího, než že „si každý může svobodně vytvořit vlastní ideologii“. To nové v Mussoliniho experimentu spočívalo v „pokusu provést to s co nejsilnější rozhodností“.[25]

Kvůli tomuto inherentnímu „relativismu“ si lze téměř nepovšimnout bezprostředního přínosu romantismu pro vývoj rasového myšlení. V anarchické hře, jejíž pravidla opravňují každého v kterékoli chvíli alespoň k jednomu osobnímu a libovolnému názoru, je téměř samozřejmé, že každý myslitelný názor je také formulován a včas vytištěn. Mnohem charakterističtější, než tento chaos byla základní víra v osobnost jakožto konečný cíl sám v sobě. V Německu, kde konflikt mezi šlechtou a rostoucí střední třídou nebyl nikdy vybojován na scéně politické, se rozvinulo uctívaní osobnosti jako jedi­ný prostředek, jak dosáhnout emancipace alespoň společensky. Vládnoucí třída v zemi nepokrytě dávala najevo své tradiční pohr­daní obchodem a svůj odpor k sdružovaní se s obchodníky i přes jejich rostoucí bohatství a důležitost, takže nalézt prostředky k dosažení jakési sebeúcty nebylo snadné. Klasický německý Bildungsroman, Wilhelm Meister, ve kterém je hrdina ze střední třídy vychováván šlechtici a herci, protože buržoazie je ve svém společenském prostředí bez „osobnosti“, je dostatečným svědectvím o bezna­dějnosti této situace.

Němečtí intelektuálové – třebaže sotva podporovali politický boj za střední třídy, k nimž patřili – vedli rozhořčenou a bohužel velmi úspěšnou bitvu za společenské postavení. Dokonce i ti, kdo psali na obranu šlechty, stále cítili, že by jejich vlastní zájmy byly ohroženy, kdyby došlo na společenské vrstvy. Aby vstoupili do soutěže s právy a hodnotami urozenosti, formulovali nový pojem „vrozené osobnosti“, který měl v buržoazní společnosti získat vše­obecný souhlas. Podobně jako titul dědice starého rodu, byla „vro­zená osobnost“ dána narozením a nikoli získána zásluhami. Jako byl nedostatek společné historie potřebné k formovaní národa umě­le překonán naturalistickým pojmem organického vývoje, tak se i v společenské oblasti předpokládalo, že sama přirozenost nahradí titul, jestliže jej odepřela politická realita. Liberální spisovatelé se brzy chlubili „pravou urozeností“, v protikladu k oněm podřadným baronským titulům, které bylo možné udělit a odebrat, a tvrdili, jako samozřejmý důsledek, že jejich přirozené výsady – jako „sílu či génia“ – nelze vysledovat nazpět k jakémukoli lidskému činu.[26]

Ihned se potvrdilo diskriminační jádro tohoto nového společen­ského pojmu. Během onoho dlouhého období pouhého společen­ského antisemitismu, které uvidělo a připravovalo objev nenávisti k Židům jakožto politické zbraně, byl to právě nedostatek „vrozené osobnosti“, vrozený nedostatek taktu, vrozený nedostatek tvořivosti, vrozeni dispozice k obchodovaní atd., co odlišovalo chovaní židovského kolegy od chovaní průměrného obchodníka. Ve své horečné snaze sebrat nějakou vlastní hrdost proti kastovní nadutosti junkerů, aniž se přitom odvážila bojovat o vedoucí politické postavení, přála si buržoazie od samého začátku ani ne tak shlížet na jiné, nižší třídy jako spíše na jiné národy. Tyto snahy nejvíce charakterizuje drobni literární práce Clemense Brentana,[27] která byla napsána – a také v něm čtena – pro ultranacionalistický klub zarytých nepřátel Napoleona, jenž se seskupil roku 1808 pod názvem „Die Christlich Deutsche Tischgesellschaft“. Svým velmi rafinovaným a duchaplným způsobem vyzdvihuje Brentano kon­trast mezi „přirozenou osobností“, generálním jednotlivcem, a „filistrem“, kterého okamžitě ztotožňuje s Francouzi a Židy. Od té doby se německý buržoa přinejmenším snaží přisoudit všechny vlastnosti, kterými šlechta pohrdala jakožto typicky buržoazními, jiným národům – nejprve Francouzům, poté Angličanům, ale vždy Židům. Co se týče tajemných vlastností, kterých se dostalo „přiro­zené osobnosti“ při zrození, byly úplně stejné jako ty, na které si pro sebe dělali nárok skuteční junkeři.

Ačkoli tímto způsobem přispěla měřítka pro urozenost ke vzniku rasového myšlení, samotní junkeři neudělali pro utvoření tohoto způsobu myšlení takřka nic. Jediný junker tohoto období, který rozvíjel vlastní politickou teorii, Ludwig von der Marwitz, nikdy nepoužíval rasových termínů. Podle něho se národy odlišovaly jazykem – tedy duchovní, a nikoli fyzický rozdíl – a ačkoli se ostře stavěl proti Francouzské revoluci, mluvil jako Robespierre, když došlo na případnou agresi jednoho národa proti druhému: „Kdo usiluje o rozšíření svých hranic, měl by být považován za nevěrné­ho zrádce v rámci celé republiky evropských států.“[28] Byl to Adam Muller, kdo trval na čistotě původu jako testu urozenosti, a byl to Haller, kdo šel dál za evidentní fakt, že mocní vládnou těm, kteří jsou zbaveni moci, a prohlásí za přirozený zákon, že slabí mají být ovládáni silnými. Šlechtici samozřejmě nadšeně tleskali, když se dozvěděli, že jejich uchvácení moci je nejen legální, ale i ve shodě s přirozenými zákony, a právě v důsledku buržoazních definic se během devatenáctého století vyhýbali mésalliances obezřetněji než kdy předtím.[29]

Toto trvaní na společném kmenovém původu jako podstatě ná­rodnosti, formulované německými nacionalisty za války v roce 1814 a po ní, i důraz kladený romantiky na přirozenou osobnost a vrozenou urozenost připravily intelektuálně cestu rasovému myš­lení v Německu. Z první skutečnosti vznikla organická teorie dějin s jejich přirozenými zákony; z druhé povstal na konci století gro­teskní homunkulus nadčlověk, jehož přirozeným osudem je vládnout světu. Dokud tyto tendence běžely vedle sebe, byly pouze dočasnými prostředky úniku před politickou realitou. Když se stmelily dohromady, utvořily vlastní bázi pro rasismus jako plno­hodnotná ideologie. To se však nestalo nejdříve v Německu, ale ve Francii, a nevykonali to intelektuálové střední třídy, ale velmi na­daný a zklamaný šlechtic, hrabě de Gobineau.

Nový klíč k dějinám

V roce 1853 zveřejnil hrabě Arthur de Gobineau svůj Essai sur l´lnegalité des Races Humaines, který se jen asi o padesát let později, na přelomu století, stal jakýmsi standardním dílem pro rasové teorie dějin. První věta čtyřdílné práce – „La chute des civilisations est le plus frappant et en meme temps le plus obscur de tous les phénomenes de le histoire.“[30] – jasně naznačuje v pod­statě nový a moderní zájem jejího autora, novou pesimistickou neladu, která prostupuje jeho dílo a je onou ideologickou silou, která byla schopna sjednotit všechny předchozí faktory a konflikt­ní názory. Jistě, lidstvo si odnepaměti pralo vědět co nejvíce o mi­nulých kulturách, upadlých říších, vyhynulých národech; ale nikdo si před Gobineauem nemyslel, že našel jednu jedinou příčinu, jednu jedinou sílu, podle níž vždy a všude civilizace vznikl a upa­dá Teorie o zániku souvisejí, jak se zdá, velmi důvěrně s rasovým myšlením. Určitě není nehoda, že jiný z prvních „věřících v rasu“, Benjamin Disraeli, byl úpadkem kultur fascinován stejně, zatímco naopak Hegel, jehož filosofie se z velké části zabývá dialektickým zákonem dějinného vývoje, se nikdy nezajímal o vznik a pád kultur jako takových či o nějaký zákon, který by vysvětloval smrt národů: a právě takový zákon demonstroval Gobineau. Aniž by ho byl ovlivnil darwinismus nebo nějaká jiná evolucionistická teorie, chlubil se tento historik, že uvedl historii do rodiny přírodních věd, že odhalil přírodní zákon průběhu všech událostí, že redukoval všechny duchovní projevy či kulturní fenomény na něco, „co díky exaktní vědě mohou naše oči vidět, naše uši slyšet, čeho se mohou naše ruce dotknout“.

Nejpřekvapivější stránkou této teorie, zveřejněné uprostřed opti­mistického devatenáctého století, je skutečnost, že autor je fascino­ván pádem civilizací a sotva se zajímá o jejich vzestup. V době, kdy psal svůj Essai, věnoval Gobineau málo pozornosti možnému užití své teorie jako zbraně v praktické politice, a proto měl odvahu načrtnout základní zhoubné důsledky svého zákona o zániku. V protikladu k Spenglerovi, který předpovídá pouze úpadek západ­ní kultury, nepředvídá Gobineau s „vědeckou“ přesností nic menší­ho než definitivní vymizení člověka – či jeho slovy lidské rasy – z povrchu zemského. Po čtyřech svazcích předělávaní lidských dějin uzavírá: „Mohli bychom být v pokušení vykázat lidské vládě na zemi celkové trvaní od 12 do 14 tisíc let, kterážto éra je rozdělena do dvou období: první minulo a bylo mládím, druhé začalo a bude svědkem postupného ochabovaní až k sešlosti věkem.“

Bylo správně podotknuto, že Gobineau se třicet let před Nietzschem zabýval problémem „décadence“.[31] Avšak s tím rozdílem, že Nietzsche měl zásadní zkušenost s evropskou dekadencí, proto­že psal v době, kdy toto hnutí vrcholilo Baudelairem ve Francii, Swinburnem v Anglii a Wagnerem v Německu, kdežto Gobineau si byl stěží vědom rozmanitosti moderního taedium vitae a je třeba ho nahlížet jako posledního dědice Boulainvillierse a francouzské exulantské šlechty, která se bez psychologických komplikací jed­noduše (a správně) obávala o osud aristokracie jako kasty. S urči­tou naivitou přijal téměř doslova teorie osmnáctého století o půvo­du francouzského národa: měšťáci jsou potomci galsko-římských otroků, šlechtici jsou Germáni.[32] Totéž platí o jeho trvaní na mezi­národním charakteru urozenosti. Modernější stránka jeho teorií se ukazuje ve faktu, že byl možná, podvodník (jeho francouzský titul je víc než pochybný), že přeháněl a přepínal staré nauky, až se staly přímo směšnými – sám si dělal nárok na rodokmen, který vedl přes skandinávského piráta k Odinovi: „I já jsem z plemene bohů.“[33] Avšak jeho skutečný význam je v tom, že uprostřed ideologií pokroku prorokoval záhubu, konec lidstva v pozvolné přírodní kata­strofě. Když Gobineau začal svou práci, v době buržoazního krále Ludvíka Filipa, zdál se osud šlechty zpečetěn. Šlechta se již nemu­sela bát vítězství Tiers Etat, to se už událo, a tak mohla jen naříkat. Její úzkost, jak ji vyjádřil Gobineau, se občas velmi přibližuje velkému zoufalství básníků dekadence, kteří o pár desetiletí poz­ději zpívali o pomíjivosti všech lidských věcí – les neiges d´antan, loňské sněhy. Co se týká samotného Gobineaua, je tato spřízněnost spíše náhodná; je ale zajímavé si povšimnout, že když už se jednou vžila, nic nezabránilo velmi seriózním intelektuálům z přelomu století, jako Robertu Dreyfusovi ve Francii nebo Thomasu Mannovi v Německu, vzít tohoto Odinova potomka vážně. Dlouho před­tím, než děsivé a směšné splynuly v onu lidsky nepochopitelnou směs, která je charakteristickým znakem našeho století, ztratilo směšné sílu ohromovat.

Této svérázné pesimistické náladě, tomuto aktivnímu zoufalství posledních desetiletí tohoto století vděčil Gobineau za svou opož­děnou slávu. To ovšem neznamená nutně, že on sám byl předchůd­cem generace „veselého tance smrti a obchodovaní“ (Joseph Conrad). Nebyl ani státníkem, který věřil v obchod, ani básníkem, který oslavoval smrt. Byl jen zvláštní směsicí zklamaného šlechtice a ro­mantického intelektuála, který vymyslel rasismus téměř nehodou. Bylo to v okamžiku, kdy uviděl, že nemůže jednoduše přijmout staré teorie o dvou národech uvnitř Francie a že musí vzhledem k změněným okolnostem zrevidovat starou zásadu, že nejlepší lidé jsou nutně vrcholem společnosti. V nešťastném protikladu ke svým učitelům musel vysvětlit, proč nejlepší lidé, šlechtici, nemohou ani doufat, že znovu získají své dřívější postavení. Krok za krokem ztotožňoval úpadek své kasty s úpadkem Francie, pak s úpadkem západní civilizace, a potom celého lidstva. Tak učinil onen objev, za který byl tolik obdivován pozdějšími spisovateli a životopisci, že totiž úpadek civilizací je způsoben degenerováním rasy a úpa­dek rasy je způsoben mísením krve. To vede nutně k závěru, že v každém mísení je vždy dominantní nižší rasa. Tento typ argumentace, téměř běžný na začátku století, neodpovídal teoriím o pokro­ku Gobineauových současníků, kteří brzy získali jinou idee fixe, „přežívání toho nejzdatnějšího“. Liberální optimismus vítězné bur­žoazie chtěl novou verzi teorie „moci, tedy práva“, a ne klíč k his­torii či důkaz nevyhnutelného rozpadu. Gobineau se marně snažil získat širší publikum zaujetím postoje k problému amerických ot­roků a příhodným vybudováním celého svého systému na základ­ním konfliktu mezi bílými a černými. Musel čekat takřka padesát let, aby měl úspěch mezi elitou, a až v první světové válce s její vlnou filosofií smrti se mohly jeho práce pyšnit širokou popularitou.[34]

Gobineau ve skutečnosti hledal v politice vymezení a vytvoření „elity“, která nahradí aristokracii. Místo knížat navrhoval „rasu knížat“, árijce, kteří, jak říkal, jsou v nebezpečí, že budou vlivem demokracie zavaleni nižšími, neárijskými třídami. Pojem rasy umožnil dát dohromady „vrozené osobnosti“ německého romantis­mu, definovat je jako příslušníky přirozené aristokracie, předurče­né k tomu, aby vládla nad všemi ostatními. Jsou-li rasa a mísení ras vše určujícími faktory pro daného jedince – a Gobineau nepředpokládal existenci „čistých“ plemen –, lze vytvářet klamné zdání, že fyzické přednosti by se mohly rozvíjet v každém jedinci bez ohledu na jeho přítomnou společenskou situaci, a že tedy každý výjimečný člověk patří k „pravým dosud žijícím synům. Merovejců“, „sy­nům králů“. Díky rase by se tak utvořila „elita“, která by mohla vznášet nárok na stará privilegia feudálních rodin, a to pouhým tvrzením, že se cítí šlechtici; přijetí rasové ideologie jako takové by se stalo přesvědčivým důkazem, že onen jedinec je „z dobré rodi­ny“, že v jeho žilách proudí „modrá krev“ a že vyšší původ má za následek vyšší práva. Tedy z jedné politické události, ze zániku šlechty, vyvodil hrabě dva vzájemně si odporující důsledky – úpa­dek lidské rasy a utvoření nové, přirozené aristokracie. Nedožil se však toho, aby viděl praktické využití svého učení, které vyřešilo jeho vnitřní rozpory – nová rasová aristokracie skutečně začala uskutečňovat „nevyhnutelný“ úpadek lidstva ve své maximální snaze je zničit.

Podle příkladu svých předchůdců, francouzských šlechticů v exilu, viděl Gobineau ve své rasové elitě nejen záštitu proti demokracii, ale také proti „kananejské zrůdnosti“ patriotismu.[35] A protože Francie nehodou dosud byla „patrie“ par excellence, neboť její vláda – ať už království, impérium či republika – byla stále založena na neodmyslitelné rovnosti lidí, a protože, což bylo to nejhorší, byla jedinou zemí své doby, ve které se i lidé s černou kůží mohli těšit občanským právům, bylo pro Gobineaua přirozené projevit loajálnost nikoli francouzskému, ale anglic­kému národu a později, po porážce Francouzů v roce 1871, Němcům.[36] Tento nedostatek důstojnosti nelze nazvat nehodným a tento oportunismus nešťastnou shodou okolností. Staré úsloví „nic není úspěšnější než úspěch“ počítá s lidmi, kteří jsou zvyklí na rozma­nité a libovolné názory. Ideologové, kteří tvrdí, že mají klíč k rea­litě, jsou nuceni měnit a překrucovat své názory na jednotlivé případy podle nejnovějších událostí a nikdy si nemohou dovolit dostat se do konfliktu se svým stále se měnícím božstvem, realitou. Bylo by absurdní žádat od lidí, kteří právě podle svého přesvědčení musí ospravedlnit jakoukoli danou situaci, aby byli spolehliví.

Je třeba uznat, že až do doby, kdy nacisté – když se ustavili jako rasová elita – otevřeně zahrnuli pohrdáním všechny národy, včetně německého, byl francouzský rasismus zcela důsledný, neboť nikdy neupadl do slabosti patriotismu. (Tento postoj se nezměnil ani v poslední válce; jistě, „essence aryenne“ už nebyla monopolem Germánů, nýbrž spíše Anglosasů, Švédů a Normanů, avšak národ, patriotismus a právo byly dosud považovány za „předsudky do­mnělé a pouze formální hodnoty“.[37]) Dokonce i Taine pevně věřil v nadřazeného génia „germánského národa“,[38] a Ernest Renan pravděpodobně jako první stavěl „Semity“ proti „Árijcům“ v roz­hodném „division du genre humain“, třebaže považoval civilizaci za onu velikou vyšší sílu, která ničí lokální originality stejně jako původní rasové rozdíly.[39] Všechno to nepřesné mluvení o rase, které je tak charakteristické pro francouzské spisovatele po roce 1870,[40] i když nejsou rasisty v přísném slova smyslu, se drží protinárodních, progermánských zásad.

Jestliže důsledná protinárodní tendence gobinismu sloužila ne­přátelům francouzské demokracie a později třetí republiky k tomu, aby si opatřili skutečné či domnělé spojence za hranicemi své země, pak specifické splynutí pojmů rasy a „elity“ vybavilo mezi­národní inteligenci novými a vzrušujícími psychologickými hrač­kami pro hru na velkém hřišti dějin. Gobineauovi fils des rois byli blízkými příbuznými romantických hrdinů, světců, géniů a nadlidí konce devatenáctého století, kteří všichni sotva mohou skrýt svůj romantický a germánský původ. Nezodpovědnost vlastní romantic­kým názorům dostala nový podnět od Gobineauova mísení ras, protože toto mísení odhalovalo historickou událost minulosti, kte­rou bylo možné stopovat do hlubin vlastního já To znamenalo, že vnitřní zkušenosti mohly dostat historický význam, že vlastní já se stalo bitevním polem dějin. „Když jsem četl Essai, pokaždé nějaký konflikt rozvířil skryté zdroje mé bytosti, cítil jsem, že v mé duši pokračuje houževnatá bitva, bitva mezi černými a žlutými, Se­mity a Árijci.“[41] Taková a podobni vyznaní mají možná, význam pro mentální stav moderních intelektuálů, kteří bez ohledu na to jaký názor nehodou zastávají, jsou pravými dědici romantismu, nicméně ukazují dokonalou neškodnost a politickou nevinnost lidí, kteří by mohli být pravděpodobně donuceni k souhlasu jakoukoli ideologií.

„Práva Angličanů“ versus práva lidí

Zatímco semena německého rasového myšlení byla zaseta za napoleonských válek, počátky pozdějšího anglického vývoje se objevily během Francouzské revoluce a jejich výklad lze nalézt u člověka, který revoluci ostře kritizoval jako „nejpřekvapivější [krizi], která se až dosud ve světě udála“ – u Edmunda Burkeho.[42] Obrovský vliv, který mělo jeho dílo nejen na anglické, ale i na německé politické myšlení, je dobře zrním. Tuto skutečnost je nicméně třeba zdůraznit vzhledem k podobnostem německého a anglického raso­vého myšlení v protikladu k jeho francouzské odrůdě. Tyto podo­bnosti pramení ze skutečnosti, že obě země porazily „trikolóru“, a tedy projevily určitou snahu diskriminovat ideje liberté-égalité-fraternité jako cizí myšlenky. Protože základem anglické společ­nosti byla společenská nerovnost, cítili se britští konzervativci nemylo znepokojeni, když došlo na „lidská práva“. Podle názorů, které široce zastávali toryové devatenáctého století, patřila nerov­nost k anglickému národnímu charakteru. Disraeli nacházel „v prá­vech Angličanů něco lepšího než lidská práva“ a Siru Jamesi Stephenovi se zdálo „málo věcí v dějinách tak ubohých jako to, do jaké míry se Francouzi nadchli těmito záležitostmi“.[43] To je jeden z dů­vodů, proč si mohli až do konce devatenáctého století dovolit rozvoj rasového myšlení spolu s národními zásadami, zatímco stej­né názory ve Francii ukazovaly svou pravou protinárodní tvář od samého začátku.

Burkeův hlavní argument proti „abstraktním principům“ Fran­couzské revoluce obsahuje nesledující věta: „Jednotnou politikou našeho zřízení bylo požadovat a prosazovat naše svobody jako odkázané dědictví, které jsme dostali od našich předků a které předeme našemu potomstvu; jako majetek speciálně náležející lidu tohoto království, bez jakéhokoli vztahu k nějakému jinému obec­nějšímu či přednostnímu právu.“ Pojem dědictví, vztahovaný k samé podstatě svobody, byl ideologickým základem, který dal anglickému nacionalismu zvláštní nádech rasového cítění už od Francouzské revoluce. Byl formulován spisovatelem střední třídy a znamenal přímé přijetí feudálního pojmu svobody jako celkové­ho souhrnu privilegií zděděných spolu s titulem a půdou. Aniž by narušil práva privilegované třídy v anglickém nerodě, rozšířil Burke princip těchto privilegií tak, aby zahrnoval všechny Angličany, a ustanovil je tak jako jakousi šlechtu mezi národy. Odtud čerpal Burke své pohrdaní těmi, kdo se domáhali svých občanských práv jako práv lidských, zatímco vhodné bylo, jak se domníval, domáhat se jich jenom jako „práv Angličanů“.

V Anglii se nacionalismus rozvíjel bez vážných útoků na staré feudální třídy. To bylo možné proto, že anglická gentry asimilovala od sedmnáctého století v stále rostoucím počtu vyšší vrstvy buržoa­zie, takže někdy i obyčejný člověk mohl dosáhnout postavení lor­da. V tomto procesu vzala hodně za své obvyklá kastovní arogance šlechty a vytvořil se pozoruhodný smysl pro odpovědnost za celý národ; ze stejného důvodu však mohly feudální pojmy i mentalita snadněji než jinde ovlivnit politické ideje nižších tříd. Tak byl pojem dědictví přijat téměř beze změny a aplikován na celý britský „rod“. Důsledkem této asimilace šlechtických norem bylo, že anglická odrůda rasového myšlení byla takřka posedli teoriemi o dě­dictví a jejich moderním ekvivalentem, eugenikou.

Od té doby, co se evropské národy pokoušely v praxi zahrnout do své koncepce lidství všechny národy na zemi, byly znervózňovány velkými fyzickými odlišnostmi mezi sebou a lidmi, které nacháze­ly na jiných kontinentech.[44] Nadšení osmnáctého století pro rozma­nitost, v níž může nacházet výraz všudypřítomná shodni povaha člověka a rozum, poskytovalo spíše jen chabou argumentační zá­štitu v základní otázce, zda křesťanská zásada svornosti a rovnosti všech lidí, založeni na společném původu z jednoho počátečního páru rodičů, bude zachována v srdcích lidí, kteří se setkají s kmeny, jež, pokud víme, nikdy samy od sebe nepřišly na nějaké adekvát­ní vyjádření lidského rozumu či lidské vášně buď kulturními činy nebo lidovými zvyky a jež vyvinuly lidské instituce jenom na velmi nízké úrovni. Tento nový problém, který se na histo­rické scéně Evropy a Ameriky objevil s důvěrnějším poznáním afrických kmenů, již také zapříčinil, a to zvláště v Americe a v ně­kterých britských državách, návrat k formám společenské organi­zace, o nichž se myslelo, že byly jednou provždy odstraněny křes­ťanstvím. Avšak ani otrokářství, třebaže de facto založené na přísně rasové bázi, neučinilo otrokaře rasově uvědomělými před devate­náctým stoletím. V osmnáctém století je sami američtí otrokáři považovali za dočasnou instituci a postupně je chtěli zrušit. Větši­na z nich by pravděpodobně byla řekla s Jeffersonem: „Chvěji se, když pomyslím, že Bůh je spravedlivý.“

Ve Francii, kde se problém černých kmenů střetl s touhou asimi­lovat je a vychovat, podal velký vědec Leclerc de Buffon první klasifikaci ras, která, založena na evropských národech a klasifiku­jící všechny ostatní podle jejich odlišností, učila rovnosti strohým srovnáním.[45] Osmnácté století, jak to podivuhodně přesně vyjádřil Tocqueville, „věřilo v různost ras, ale i v jednotu lidského druhu“.[46] V Německu odmítl Herder použít „sprosté slovo“ rasa na lidi, a dokonce i první kulturní historik lidstva, který užil klasifikace odlišných druhů, Gustav Klemm,[47] stále respektoval ideu lidstva jako obecný rámec pro svá bádání.

Avšak v Americe a Anglii, kde po zrušení otroctví museli lidé řešit otázku soužití, byly záležitosti značně složitější. S výjimkou jižní Afriky – země, která ovlivnila západní rasismus až po „boji o Afriku“ v osmdesátých letech – se tyto národy jako první musely zabývat rasovým problémem v praktické politice. Zrušení otroctví vyostřilo vnitřní konflikty, místo aby našlo nějaké řešení pro stáva­jící vážné nesnáze. To platilo obzvláště o Anglii, kde „práva Ang­ličanů“ nebyla nahrazena novou politickou orientací, která by byla mohla vyhlásit práva člověka. Zrušení otroctví v britských drža­vách v roce 1834 a diskuse předcházející americké občanské válce se tak v Anglii setkaly s velmi zmateným veřejným míněním, které bylo úrodnou půdou pro různé naturalistické teorie, jež v těchto desetiletích vznikaly.

První z nich reprezentovali stoupenci polygenismu, kteří napa­dali bibli jako knihu zbožných lží a popírali jakoukoli spojitost mezi lidskými „rasami“; jejich hlavním úspěchem bylo zničení ideje přirozeného práva jako pouta spojujícího všechny lidi a všechny národy. Ačkoli polygenismus nehlásal předurčenou raso­vou nadřazenost, izoloval libovolně všechny národy jeden od dru­hého hlubokou propastí fyzické nemožnosti lidského dorozumění a komunikace. Polygenismus vysvětluje, proč „Východ je Východ a Západ je Západ: A nikdy se nesetká to dvé.“ Velice napomohl zabránit smíšeným manželstvím v koloniích a prosadit diskrimina­ci jedinců smíšeného původu. Podle polygenismu nejsou tito lidé pravými lidskými bytostmi; nenaleží k žádné určité rase, ale jsou jakousi zrůdou, jejíž „každá buňka je dějištěm občanské války“.[48]

Jakkoli trvalý se nakonec ukázal vliv polygenismu na anglické rasové myšlení, v devatenáctém století byl na poli veřejného míně­ní záhy předstižen jinou teorií. Také tato teorie vycházela z princi­pu dědictví, ale připojila k němu politický princip devatenáctého století, pokrok, čímž došla k opačnému, ale mnohem přesvědčivějšímu závěru, že člověk nesouvisí jenom s člověkem, nýbrž také s animálním životem, že existence nižších ras jasně ukazuje, že člověka a zvíře oddělují pouze stupňovité rozdíly a že vše živé je ovládáno silným bojem o existenci. Darwinismus obzvlášť posilo­vala skutečnost, že se ubíral touž cestou jako staré teorie moci a práva. Avšak zatímco tato teorie, dokud jí užívali výhradně aris­tokraté, hovořila pyšnou dobyvatelskou řečí, nyní byla přeložena do spíše hořkého jazyka lidí, kteří poznali boj o denní chléb a těžce stoupali cestou k relativnímu bezpečí nových zbohatlíků.

Darwinismus se setkal s tak ohromným úspěchem proto, že na základě dědictví poskytl ideologické zbraně právě tak rasovému jako třídnímu panství a mohl být použit právě tak k rasové diskriminaci jako proti ní. Politicky řečeno, darwinismus jako takový byl neutrální, a vskutku také vedl ke všem typům pacifismu a kosmo­politismu právě tak jako k nejostřejším formám imperialistických ideologií.[49] V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byl darwinismus stále téměř výlučně v rukou utilitářské protikolontální strany v Anglii. A první filosof evoluce, Herbert Spencer, který sociologii považoval za součást biologie, věřil, že přirozený výběr prospívá evoluci lidstva a končí trvalým mírem. Politické diskusi poskytl darwinismus dva důležité pojmy: boj o existenci, s optimistickým tvrzením o nutném a automatickém „přežití nejzdatnějšího“, a neomezené možnosti, které byly hledány v postup­ném vývoji člověka z animálního života a které podnítily vznik nové „vědy“, eugeniky.

Teorie o nutném přežití nejzdatnějšího se svou implikací, že nejvyšší vrstvy ve společnosti jsou také ty „nejzdatnější“, odumřela tak, jako předtím odumřela teorie dobyvatelská, totiž v okamžiku, kdy vládnoucí třídy v Anglii či anglická nadvláda v koloniálních državách už nebyly zcela chráněné a kdy se stalo velmi pochyb­ným, zda ti, kdo jsou „nejzdatnější“ dnes, budou takovými i zítra. Druhá. část darwinismu, genealogie člověka z animálního života, bohužel přežila. Eugenika slibovala, že překoná obtížné nejasnosti teorie přežití, podle nichž nelze ani předpovědět, kdo se ukáže jako ten nejzdatnější, ani poskytnout národům prostředky k rozvinutí trvalé zdatnosti. Tento možný důsledek aplikované eugeniky byl zdůrazněn ve dvacátých letech v Německu v reakci na Spenglerův Decline of the West.[50] Proces selekce bylo pouze třeba změnit z přirozené nutnosti, která probíhala lidem za zády, v „umělý“, vědomě aplikovaný nastroj fyzického ovlivnění. Eugenice byla vždy vlastní bestrálnost, a raná poznámka Ernsta Haeckela, že smrt z milosrdenství by ušetřila „rodině a státu zbytečné výdaje“, je zcela charakteristická.[51] Konečně poslední žáci darwinismu v Německu se rozhodli zcela opustit pole vědeckého výzkumu, zapomenout na hledaní chybějícího článku mezi člověkem a opicí, a začali místo praktických pokusů měnit člověka v to, o čem si darwinisté mysleli, že je opice.

Avšak předtím, než se nacismus v průběhu své totalitní politiky pokusil o proměnu člověka ve zvíře, bylo zde mnoho snah o rozvoj člověka v boha na přísně dědičném základě.[52] Nejen Herbert Spencer, ale i všichni raní evolucionisté a darwinisté „měli silnou víru jak v andělskou budoucnost lidství, tak také v opičí původ člověka“.[53] Věřilo se, že výběrovost dědictví povede k „dědičnému gé­niu“,[54] a opět byla aristokracie považována za přirozený a konečný výsledek – tentokrát nikoli politického života, nýbrž přirozeného výběru, čistého množení. Jednou z mnoha „idejí“, které vytvořili zklamaní liberální intelektuálové ve svých snech o nahrazení sta­rých vládnoucích tříd novou „elitou“ nepolitickými prostředky, bylo přeměnit celý národ v přirozenou aristokracii, z níž by se vybrané exempláře vyvíjely v génie a nadlidi. Ke konci století považovali spisovatelé pojednávání politických témat z hlediska biologie a zoologie za samozřejmost, a zoologové psali o „bio­logických pohledech na naši zahraniční politiku“, jako by byli objevili jakési neomylné vademecum pro státníky.[55] A všichni na­vrhovali nové způsoby, jak kontrolovat a řídit „přežívaní nejzdat­nějšího“ ve shodě s národními zájmy anglického lidu.[56]

Nejnebezpečnějším aspektem těchto evolučních teorií je, že kombinují pojem dědictví s důrazem na osobní úspěch a indivi­duální charakter, který byl tak důležitý pro sebeúctu střední třídy devatenáctého století. Tato střední třída potřebovala vědce, kteří by mohli dokázat, že velcí lidé, a nikoli aristokraté, jsou těmi pravými reprezentanty národa, v nichž je zosobněn „génius rasy“. Tito vědci poskytli ideální možnost úniku před politickou zodpovědností, když „dokazovali“ dřívější výrok Benjamina Disraeliho, že velký člověk je „zosobněním rasy, jejím vybraným exemplářem“. Rozvoj tohoto „génia“ dosáhl svého logického konce, když jiný žák evolucionismu jednoduše prohlásil: „Angličan je nadčlověk a dějiny Anglie jsou dějinami jeho vývoje.“[57]

Pro anglické rasové myšlení je stejně důležité, jako bylo pro německé, že vzniklo mezi spisovateli z řad střední třídy, a nikoli šlechty, že se zrodilo z touhy rozšířit výhody měřítek šlechty na všechny třídy a že bylo živeno pravými národními city. V tomto ohledu byly Carlyleovy myšlenky o géniu a hrdinovi opravdu více zbraněmi „společenského reformátora“ než teoriemi „otce britské­ho imperialismu“, což je ve skutečnosti velmi nespravedlivé obvinění.[58] Jeho uctívaní hrdiny, které mu získalo široké publikum jak v Anglii, tak v Německu, mělo tytéž zdroje jako uctívaní osobnosti v německém romantismu. Bylo týmž prosazováním a oslavováním přirozené velikosti individuálního charakteru nezávislého na jeho společenském prostředí. Nikdo z těch, kdo ovlivnili koloniální ten­denci od poloviny devatenáctého století až do vypuknutí skutečné­ho imperialismu na jeho konci, neunikl Carlyleovu vlivu, ale nikdo z nich nemůže být obviněn z hlásání otevřeného rasismu. Sám Carlyle se ve svém eseji o „černošské otázce“ zabývá prostředky, jak pomoci Západní Indii produkovat „hrdiny“. Charles Dilke, jehož kniha Greater Britain (1869) je někdy pokládána za začátek imperialismu,[59] byl moderní radikál, který glorifikoval anglické kolonis­ty jako součást britského národa oproti těm, kdo se na ně a najejich pozemky dívali svrchu jako na pouhé kolonie. J. R. Seeley, jehož knihy Expansion of England (1883) se prodalo 80 000 výtisků ani ne do dvou let, ještě respektuje Hindy jako cizí rtárod a odlišuje je jasně od „barbarů“. I Froude, jehož obdiv k Búrům – prvnímu bílé­mu národu, který nepochybně konvertoval ke kmenové filosofii rasismu – by se mohl jevit podezřelý, se stavěl proti mnoha právům jižní Afriky proto, že „samospráva v jižní Africe znamenala ovládání domorodců evropskými kolonisty, a to není samospráva“.[60]

Podobně jako v Německu, i anglický nacionalismus do značné míry zrodila a silně rozněcovala střední třída, která se nikdy plně neemancipovala od šlechty, a proto v sobě nesla první zárodky rasového myšlení. Ale na rozdíl od Německa, jehož nejednotnost nutně vytvořila ideologickou hráz, aby nahradila historické či ze­měpisné skutečnosti, britské ostrovy byly od okolního světa na­prosto odděleny přirozenými hranicemi a Anglie jako stát musela vymyslet teorii jednoty mezi lidmi, kteří žili ve vzdálených koloniích za mořem, odděleni od mateřské země tisíci mil. Jediným pojítkem mezi nimi byl společný původ, společný počátek, společ­ný jazyk. Oddělení Spojených států ukázalo, že tato pojítka sama o sobě nezabezpečují nadvládu; a nejen Amerika, také ostatní ko­lonie, třebaže ne stejně násilně, projevily silné tendence k vypraco­vaní konstitučních zásad odlišných od mateřské země. Aby neztra­til tyto někdejší britské státní příslušníky, mluvil Dilke pod vlivem Carlyleovým o „anglosaství“, a jak se zdálo, toto slovo si dovedlo opět získat i lid Spojených států, jemuž byla třetina knihy věnová­na. Jako radikál se mohl Dilke chovat tak, jako by boj o nezávislost nebyl býval velkou mezi dvěma státy, ale anglickou formou občan­ské války osmnáctého století, v níž opožděně stranil republikánům. Právě v tom spočívá jeden z důvodů onoho překvapivého faktu, že sociální reformátoři a radikálové byli v Anglii podporovateli na­cionalismu: chtěli totiž udržet kolonie nejen proto, že si mysleli, že jsou nezbytnými příležitostmi pro nižší třídy; chtěli si dokonce uchovat vliv na mateřskou zemi, který tito radikální synové britských ostrovů uplatňovali. Tento motiv je silný u Froudea, který si přál „udržet kolonie, protože si myslel, že je v nich možné reprodu­kovat prostší stav společnosti a aristokratičtější způsob života, než bylo možné v průmyslové Anglii“,[61] a měl rozhodný vliv na Seeleyovu práci Expansion of England: „Když jsme si zvykli uva­žovat o celém impériu pohromadě a když je nazýváme cela Anglie, měli bychom vidět, že existují také Spojené státy.“ Ať už pozdější spisovatelé použili „anglosaství“ jakkoli, v Dilkeho práci mělo skutečný politický význam pro národ, který už nedržela pohromadě nějaká ohraničeni země. „Myšlenkou, která mi na všech cestách byla zároveň společníkem a průvodcem – klíčem, který otevírá skryté věci nových cizích zemí – je pojetí. velikosti naší rasy, již nyní obepínající celou zeměkouli a možná, předurčenou nakonec se po ní rozprostřít“ (předmluva). Pro Dilkeho nebyly společný pů­vod, dědictví, „velikost rasy“ ani fyzickými skutečnostmi ani klíčem k historii, ale velmi potřebným průvodcem v přítomném světě, jediným spolehlivým poutem v prostoru bez hranic.

Právě tím, že se angličtí kolonisté rozprostřeli po celé zeměkou­li, došlo k tomu, že nejnebezpečnější pojem nacionalismu, idea „národního poslání“, byl obzvláště úspěšný v Anglii. Ačkoli se národní posrání jako takové dlouhou dobu vyvíjelo nepoznamená­no rasovými vlivy ve všech zemích, kde lidé usilovali o národní charakter, nakonec se ukázalo, že je s rasovým myšlením mimořádně úzce spřízněno. Výše zmínění angličtí nacionalisté mohou být ve světle pozdější zkušenosti považováni za mezní případy. Sami o sobě nebyli škodlivější než například Auguste Comte ve Francii, který vyjádřil naději ve sjednocené, organizované a obrozené lid­stvo pod vedením – présidence – Francie.[62] Nevzdávají se ideje lidstva, třebaže si myslí, že Anglie je nejvyšší zárukou lidství. Nemohli ani jinak než nadměrně zdůraznit toto nacionalistické pojetí a to proto, že inherentně obsahuje zrušení pout mezi půdou a národem, předpokládané v ideji posrání, zrušení, které pro ang­lickou politiku nebylo propagovanou ideologií, ale zavedenou skutečností, s níž každý státník musel počítat. Od pozdějších rasistů je rozhodně odlišuje to, že nikdo z nich se nikdy vážně nezabýval diskriminací jiných národů jako nižších ras, i kdyby jen z toho důvodu, že země, o nichž hovořili, Kanada a Austrálie, byly takřka prázdné a populační problém v nich nebyl nijak závažný.

Není proto nehodné, že první anglický státník, který opakovaně zdůrazňoval své přesvědčení o rasech a rasové nadřazenosti jako určujícím faktoru dějin a politiky, byl muž, který bez konkrétního zájmu na koloniích a anglických kolonistech - „koloniální přítěž, které nevládneme“ – chtěl rozšířit britskou imperiální moc do Asie a vskutku mocně posílil postavení Velké Británie v jediné kolonii, kde populační a kulturní problém byl závažný. Tímto mužem, jenž učinil královnu Anglie vládkyní Indie, byl Benjamin Disraeli; byl prvním anglickým státníkem, který se díval na Indii jako na úhelný kámen impéria a který chtěl přetnout svazky, jež pojily anglický národ s národy na kontinentu.[63] Tím položil jeden ze základních kamenů pro podstatnou změnu britské nadvlády v Indii. Tato kolo­nie byla ovládána obvyklou krutostí dobyvatelů – lidí, které Burke nazval „bořiteli zákona v Indii“. Nyní měla dostat pečlivě navrže­nou správu, která usilovala o zavedení trvalé vlády pomocí admi­nistrativních opatření. Tento experiment přivedl Anglii velmi blízko nebezpečí, před kterým varoval Burke, že by se totiž „bořitelé zákona v Indii“ mohli stát „tvůrci zákona pro Anglii“.[64] Neboť všichni, podle nichž neexistovala „žádná transakce v dějinách Ang­lie na kterou bychom mohli být oprávněněji hrdí. než zřízení Indického impéria“, měli svobodu a rovnost za „velká jména pro malou věc“.[65]

Politická linie zavedeni Disraelim znamenala zřízení výlučné kasty, v cizí zemi – kasty, jejíž jedinou funkcí byla vláda, nikoli kolonizace. K realizaci této koncepce, jejíhož dokončení se Disraeli nedožil, byl rasismus vskutku nepostradatelným nástrojem. Věstila hrozivou přeměnu lidí z národa v „nesmíšenou, prvotříd­ně organizovanou rasu“, rasu, která se cítila „aristokracií přiro­zenosti“ – abychom opakovali vlastní slova Disraeliho, zmíněni již dříve.[66]

To, co jsme dosud sledovali, je historie určitého názoru; teprve dnes, po všech těch strašných zkušenostech naší doby v něm vidíme první záblesk rasismu. A třebaže rasismus oživil prvky rasové­ho myšlení v každé zemi, to, čím jsme se nyní zabývali, nejsou dějiny jakési ideje vybavené nějakou „imanentní logikou“. Rasové myšlení bylo zdrojem příhodných argumentů pro rozmanité poli­tické konflikty, nikdy však nemělo monopol jakéhokoli druhu na politický život jednotlivých národů; vyostřilo a využilo stávající konfliktní zájmy či stávající politické problémy, ale nikdy nezpů­sobilo nové konflikty ani nevytvořilo nové kategorie politického myšlení. Rasismus vznikl ze zkušeností a politických konstelací, které byly dosud neznámé a byly dočista cizí i takovým věrným obráncům „rasy“, jako byli Gobineau či Disraeli. Mezi lidmi oslnivých a obratných koncepcí a lidmi krutých činů a aktivní bestiality je propast, kterou žádné intelektuální objasňovaní nemůže přemos­tit. Je vysoce pravděpodobné, že myšlení v rasových termínech by v patřičnou dobu bylo zmizelo spolu s jinými nezodpovědnými názory devatenáctého století, kdyby „boj o Afriku“ a nová éra im­perialismu nebyly vystavily západní pojetí lidství novým a šokují­cím zkušenostem. Imperialismus by si byl vynutil vymyšlení rasismu jako jedině možného „vysvětlení“ i omluvy svých činů, i kdyby žádné rasové myšlení v civilizovaném světě nikdy neexistovalo.

Protože však rasové myšlení existovalo, ukázalo se mocnou pomocí rasismu. Samotni existence názoru, který se mohl pyšnit určitou tradicí, posloužila k zakrytí destruktivních sil nové teorie, která by bez tohoto zdání národní úctyhodnosti či domnělé podpory tradice byla patrně prozradila svou naprostou neslučitelnost se všemi západními politickými a mravními normami minulosti, a to ještě předtím, než jí byla dána možnost zničit pravidla mezinárodní kurtoazie mezi evropskými suverénními státy.

Text vychází se svolením nakladatelství Oikoymenh, které připravilo výbor díla Hanah Arendt. Ukázka je z knihy Původ totalitarismu I,-III . Třísvazkové dílo , která zkoumá kořeny totalitarismu 20. století. První svazek je věnován antisemitismu, druhý imperialismu a třetí totalitarismu.

 © Oikoymenh

Články v angličtině k tématu na VoegelinView: zde

Rozhovor:  Hannah Arendt "Zur Person" Full Interview. In German with English subtitles

 

 

[1]    Během rusko-německého paktu zastavila nacistická propaganda všechny útoky na „bolševismus“, ale nikdy se nevzdala rasové metody.

[2]    Lettres de Alexis de Tocqueville et de Arthur de Gobineau, in: Revue des Deux Mondes, 1907, sv. 199, dopis ze 17. listopadu, 1853.

[3]     Nejlepší historický popis rasového myšlení na typických příkladech z „dějin idejí“ je u E. Voegelina, Rasse und Staat, Tubingen 1933.

[4]    O spoustě střetávajících se názorů v devatenáctém století viz C. J. H. Hayes, A Generation of Materialism, New York 1941, str. 111-122.

[5]     „Huxley si od sedmdesátých let už vůbec nevšímal svého vlastního vědeckého výzkumu, natolik byl zaměstnán úlohou ,Darwinova buldoka‘, štěka­jícího a kousajícího theology“ (C. J. H. Hayes, cit. d., str. 126). Vášeň E. Hackela pro popularizování vědeckých výsledků, která byla přinejmenším tak silná jako jeho vášeň pro vědu samu, zdůraznil nedávno spisovatel přizvukující nacismu, H. Brucher, Ernst Hackel, Ein Wegbereiter biologischen Staatsdenkens, in: Nationalsozialistische Monatshefte, 1935, sešit 69.

Lze se zmínit o dvou spíše extrémních příkladech, které ukazují, čeho jsou vědci schopni. Oba se týkaly učenců dobré pověsti, kteří psali během první světové války. Německý historik umění J. Strzygowski dospěl ve své knize Altai, Iran und Volkerwanderung, Leipzig 1917, str. 306-307, k objevu, že nordická rasa je složeninou Germánů, Ukrajinců, Arménů, Peršanů, Maďarů, Bulharů a Turků. Lékařská společnost v Paříži nejen publikovala zprávu o obje­vu „polychésie“ (nadměrného pročišťování) a „bromidrosis“ (tělesného pachu) u germánské rasy, ale navrhla také analýzu moči pro účely odhalování němec­kých špiónů; bylo „zjištěno“, že germánská moč obsahuje dvacet procent nemočového dusíku oproti patnácti procentům u ostatních ras. Viz J. Barzun, Race, New York1937, str.239.

6 Toto quid pro quo bylo zčásti výsledkem zápalu badatelů, kteří chtěli zapsat každý případ, ve kterém se mluvilo o rase. Tím zaměnili poměrně ne­škodné autory, pro něž bylo rasové vysvětlení možným a někdy vzrušujícím názorem, s plně kvalifikovanými rasisty. Tyto názory, samy o sobě neškodné, předkládali dřívější antropologové jako výchozí body svých zkoumání. Typic­kým případem je naivní hypotéza P. Brocy, významného francouzského antro­pologa poloviny minulého století, který předpokládal, že „mozek má něco společného s rasou a že změřit tvar lebky je nejlepší způsob, jak se pokusit objasnit obsah mozku“ (citováno podle J. Barzuna, cit. d., str. 162). Je zřejmé, že toto tvrzení je bez opory koncepce o lidské přirozenosti jednoduše směšné.

Co se týče filologů raného devatenáctého století, jejichž pojem „árijství“ svedl téměř každého badatele v oblasti rasismu, aby je považoval za propagandisty či dokonce za objevitele rasového myšlení, jsou tak nevinní, jak je jen možno. Jestliže překročili hranice čistého výzkumu, pak proto, že chtěli do téhož kultur­ního bratrství zahrnout co nejvíce národů. Slovy E. Seilliera, La Philosophie de l´lmpérialisme, 4 díly, 1903-1906: „Existovalo jakési opojení: moderní civili­zace věřila, že objevila svůj starý původ... a zrodil se organismus, který objal jedním a týmž bratrským vztahem všechny národy, jejichž jazyk projevoval nějakou příbuznost se sanskrtem.“ (Předmluva, sv. I, str. XXXV.) Jinými slovy, tito muži dosud stáli v humanistické tradici osmnáctého století a sdíleli její nadšení pro cizince a exotické kultury.

[7]    F. Hotman, francouzský autor díla Franco-Gallia (16. stol.), je někdy považován za předchůdce rasových teorií osmnáctého století, např. E. Seillierem, cit. d. Proti tomuto chybnému názoru správně protestoval T. Simar, Etude Critique sur la Formation de la doctrine des Races au 18e et son expansion au 19e siecle, Bruxelles 1922, str. 20: „Hotman se jeví nikoliv jako obhájce Teutonů, ale jako obránce lidu, který byl utiskován monarchií.“

[8]    Hrabě de Boulainvilliers, Histoire de l´ Ancien Gouvernement de la Fran­ce, 1727, sv. I, str.33.

[9]     To, že dějiny hraběte Boulainvillierse byly míněny jako politická zbraň proti Tiers Etat, tvrdil Ch. L. Montesquieu, Esprit des Lois, 1748, str. XXX, kap.X.

[10]     Dubuat-Nancay, Les Origines de l´Ancien Gouvernement de la France, de l´Allemagne et de l´ Italie, 1789.

[11]      E. Seilliére, cit. d., str. XXXII.

[12]      Viz R. Maunier, Sociologie Coloniale, Paris 1932,sv.II,str.115

[13]    Montlosier byl i v exilu v těsném styku s šéfem francouzské policie Fouchém, který pomáhal zlepšovat jeho neradostné finanční podmínky utečence. Později sloužil jako tajný agent Napoleona ve francouzské společnosti. Viz J. Brugerette, Le Comte de Montlosier,1931,aT.Simar,cit.d.,str.71.

[14]     Qu´est-ce-que le Tiers Etat?, 1789, zveřejněný těsně před vypuknutím revoluce. Překlad citován podle J. H. Claphama, The Abbé Sieyes, London 1912, str.62.

[15]    „Historické árijství má svůj počátek ve feudalismu osmnáctého století a bylo udržováno germanismem devatenáctého století,“ podotýká E. Seilliére, cit.d.,str.II.

[16]      A. Thierry, Lettres sur l´histoire de France,1840.

[17]    Tak je tomu například u F. Schlegela, Philosophische Vorlesungen aus den Jahren 1804-1806, sv. II, str. 357. Totéž platí o E. M. Arndtovi. Viz A. P. Pundt, Arndt and the National Awakening in Germany, New York 1935, str. 116 n. Dokonce i Fichte, oblíbený moderní obětní beránek za německé rasové myšlení, sotva kdy překročil meze nacionalismu.

[18]     J. Gorres, in: Rheinischer Merkur, 1814, č. 25.

[19]    E. M. Arndt, Phantasien zur Berichtigung der Urteile über künftige deutsche Verfassungen, 1815.

[20]     „Živočichové smíšených plemen nemají žádnou skutečnou plodivou sílu; podobně i hybridní národy nemají žádné vlastní národní rozmnožování. Pra­otec lidstva je mrtev, původní rasa vymřela. Proto každý zanikající národ je neštěstím pro lidstvo. Lidská urozenost se nemůže vyjádřit v jednom jediném národu.“ (Deutsches Volkstum, 1810)

Stejný příklad je vyjádřen J. Gorresem, který se i přes svou naturalistickou definici národa („všichni příslušníci jsou spojeni společným poutem krve“) drží pravé národní zásady, když tvrdí: „Žádný kmen nemá právo panovat nad druhým“(cit.d.).

[21]    E. M. Arndt, Blick aus der Zeit auf die Zeit, 1814. Překlad citován podle A. P. Pundta,cit.d.

[22]     „Až když Rakousko a Prusko padly po marném boji, začal jsem skutečně milovat Německo... když Německo podlehlo cizímu výboji a útlaku, stalo se pro mě jediným a nerozborným,“ píše E.M. Arndt ve svých Erinnerungen aus Schweden, 1818, str. 82. Překlad citován podle A. P. Pundta, cit. d., str. 151.

[23]    Novalis, Neue Fragmentensammlung, 1798, in: Schriften, Leipzig 1929,sv.II,str.335.

[24]    O romantickém postoji v Německu viz C. Schmitt, Politische Romantik, Munchen 1925.

[25]     B. Mussolini, Relativismo e Fascismo, in: Diuturna, Milano 1924. Pře­klad citován podle F. Neumanna, Behemoth, 1942, str. 462-463.

[26]     Viz velmi zajímavý pamflet proti šlechtě od liberálního spisovatele F. Buchholze, Untersuchungen uber den Geburtsadel, Berlin 1807, str. 68: „Pravá urozenost. nemůže být udělena ani odebrána; neboť jako síla a génius se klade sama a existuje sama od sebe.“

[27]      C. Brentano, Der Philister vor, in und nach der Geschichte, 1811.

[28]     L. v. d. Marwitz, Entwurf eines Friedenspaktes, in: G. Ramlow, Ludwig von der Marwitz und die Anfange konservativer Politik und Staatsauffassung in Preuflen, in: Historische Studien, sešit 185, str.92.

[29]     Viz S. Neumann, Die Stufen des preuflischen Konservatismus, in: Historische Studien, sešit 190, Berlin 1930. Obzvláště str. 48, 51, 64, 82. O A. Mullerovi viz Elemente der Staatskunst, 1809.

[30]     „Pád civilizací je nejpřekvapivějším a zároveň nejméně jasným ze všech dějinných fenoménů“ - pozn. vyd.

[31]    Viz R. Dreyfus, La vie et les prophéties du Comte de Gobineau, Paris 1905, in: Cahiers de la quinzaine, řada 6, sešit 16, str. 56.

[32]     A. de Gobineau, Essai sur líInégalité des Races Humaines, sv. II, kniha IV, str. 445, a článek Ce qui est arrivé a la France en 1870, in: Europe, 1923.

[33]      J. Duesberg, Le Comte de Gobineau, in: Revue Générale,1939.

[34]     Viz vydání francouzské revue Europe, 1923, na paměť Gobineaua. Ob­zvláště článek C. S. de Gobineaua, Le Gobinisme et la pensée moderne: „Přes­to. až uprostřed války jsem si pomyslel, že Essai sur les Races je inspirován plodnou hypotézou, jedinou, která je s to vysvětlit určité události, jež se nám dějí před očima. Byl jsem překvapen, když jsem si všiml, že tento názor je téměř jednomyslně sdílen. Po válce jsem si povšiml, že pro bezmála celou mladší generaci se díla Gobineauova stala zjevením.“

[35]     A. de Gobineau, Essai, sv. II, kniha IV, str. 440 a poznámka na str. 445: „Slovo patrie... znovu získalo svůj význam jen proto, že galskořímská vrstva vzrostla a zmocnila se politické úlohy. S jejím triumfem se patriotismus stal opět ctností.“

[36]     Viz E. Seilliěre, cit. d., sv. I: Le Comte de Gobineau et líAryanisme historique, str. 32: „V Essai je Německo sotva germánské, v mnohem vyšší míře je germánská Velká Británie. Zajisté, Gobineau později změnil názor, ale až pod vlivem úspěchu.“ Je zajímavé si povšimnout, že Seilliěrovi, který se během svého studia stal zaníceným stoupencem gobinismu – „intelektuálního ovzduší, kterému se budou muset pravděpodobně přizpůsobit plíce 20. století“ - se úspěch jevil jako zcela postačující důvod pro Gobineauovu náhlou revizi názoru.

[37]     Lze uvést více příkladů. Citace je z C. Spiefl, Impérialismes. Gobinisme en France,Paris1917.

[38]     O Tainově stanovisku viz J. S. White, Taine on Race and Genius, in: Social Research, únor 1943.

[39]     Podle Gobineauova názoru byli Semité bílou hybridní rasou, která se zvrhla mísením s černými. O Renanovi viz Histoire Générale et Systeme comparé des Langues, 1863, část I, str. 4, 503 a passim. Stejné rozlišení nalezneme v jeho Langues Sémitiques, I, str. 15.

[40]      To velmi dobře ukázal J. Barzun, cit. d.

[41]     Tímto džentlmenem není překvapivě nikdo jiný než dobře známý spiso­vatel a historik E. Faure, Gobineau et le Probléme des Races, in: Europe, 1923.

[42]     E. Burke, Reflections on the Revolution in France, 1790, Everymanís Library Edition, New York, str. 8.

[43]    Liberty, Equality, Fraternity, 1873, str. 254. O lordu Beaconsfieldovi viz B. Disraeli, Lord George Bentinck, 1853, str. 184.

[44]     Významnou, i když tlumenou ozvěnu tohoto vnitřního zmatku lze nalézt v mnoha cestovních zápiscích osmnáctého století. Voltaire to považoval za dostatečně důležité na to, aby ve svém Dictionnaire Philosophique speciálně poznamenal: „Nadto jsme viděli, jak odlišné jsou rasy, které obývají tuto země­kouli, a jak velké muselo být překvapení prvního černocha a prvního bělocha, když se setkali“ (stať: Homme).

[45]      L.deBuffon,Histoire Naturelle, 1769-89.

[46]      Tamt., dopis z 15.května,1852.

[47]      G. Klemm, Allgemeine Kulturgeschichte der Menschheit, 1843-1852.

[48]      A. Carthill, The Lost Dominion, 1924, str. 158.

[49]     Viz F. Brie, Imperialistische Stromungen in der englischen Literatur, Halle 1928.

[50]     Viz např. O. Bangert, Gold oder Blut, 1927, str. 17: „Proto může být civilizace věčná.“

[51]      E. Haeckel,Lebenswunder,1904,str.128nn.

[52]     Téměř století předtím, než na sebe vzal evolucionismus plášť vědy, před­povídaly varovné hlasy neodmyslitelné důsledky onoho šílenství, které tehdy bylo jen ve stadiu čiré imaginace. Voltaire si vícekrát pohrával s evolučními názory - viz hlavně Philosophie Générale: Métaphysique, Morale et Théologie, in: Oeuvres Completes, 1785, sv. 40, str. 16 nn. - Ve svém Dictionnaire Philo­sophique, článku Chaine des Etres Créés, napsal: „Zaprvé se naše představivost těší z onoho nepostřehnutelného přechodu od surové hmoty k uspořádané hmotě,od rostlin k zoofytům,od těchto zoofytů k živočichům, od nich k člověku, od člověka k duchům, od těchto duchů, vybavených jemným vzdušným tělem, k nemateriálním substancím; a k samému Bohu. Ale může se nejdokonalejší duch stvořený Nejvyšší bytostí stát Bohem? Není nekonečnost i mezi ním a Bohem?...Není zde nápadně prázdno mezi opicí a člověkem?“

[53]      C. J. H. Hayes, cit. d., str. 11. Hayes správně zdůrazňuje výrazně praktickou morálku všech těchto raných materialistů. „Tento zvláštní rozchod morálky a přesvědčení“ vysvětluje tím, „co pozdější sociologové popsali jako časovou mezeru“ (str. 130). Toto vysvětlení senicménějeví jakochabé, připomeneme-li si, že jiní materialisté, jako Haeckel v Německu či Vacher de Lapouge ve Francii, kteří opustili klid studií a výzkumu kvůli propagačním aktivitám, příliš neutrpěli touto časovou mezerou; a že na druhé straně jejich současníci, kteří nebyli poznamenáni jejich materialistickými teoriemi, jako Barrés a spol. ve Francii, byli velmi praktickými stoupenci zvrácené brutality, která zachvátila Francii během Dreyfusovy aféry. Náhlý úpadek morálky v západním světě není, jak se zdá, vyvolán ani tak autonomním vývojem určitých „idejí“ jako spíše řadou nových politických událostí a nových politických a sociálních problémů, s nimiž se střetlo popletené a zmatené lidstvo.

[54]     To byl titul velmi čtené knihy F. Galtona, publikované v roce 1869, která v následujících desetiletích vyvolala záplavu literatury na stejné téma.

[55]     A Biological View of Our Foreign Policy uveřejnil P. Ch. Michel v Saturday Review, London, únor 1896. Nejdůležitější práce tohoto druhu jsou: T. Huxley, The Struggle for Existence in Human Society, 1888. Jeho hlavní teze: Pád civilizace je nutný jen tehdy, pokud nebude kontrolována porodnost. B. Kidd, Social Evolution,1894. J.B.Crozier, History of Intellectual Developmenton the Linesof Modern Evolution, 1897-1901. K. Pearson, National Life,1901, profesor eugeniky na London University, byl jedním z prvních, kdo popsali pokrok jako jakousi neosobní zrůdu, která požírá vše, co sejí náhodou dostane do cesty. Ch.H.Harvey, The Biology of British Politics, 1904, dokazuje, že přísným řízením „boje o život“ v rámci národa by se národ mohl stát všemocným pro nevyhnutelný boj o existenci s jiným národem.

[56]     Viz obzvláště K. Pearson, cit. d. Ale již F. Galton řekl: „Rád bych zdůraznil skutečnost, že zlepšení přirozeného nadání budoucích generací lidské rasy je z velké části pod naší kontrolou,“ cit. d., vyd. 1892, str. XXVI.

[57]     Testament of John Davidson, 1908.

[58]     C. A. Bodelsen, Studies in Mid-Victorian Imperialism, 1924, str. 22 nn.

[59]      E. H. Damce, The Victorian Illusion, 1928.

[60]     J. A. Froude, Two Lectures on South Africa, in: Short Studies on Great Subjects,1867-1882.

[61]      C. A. Bodelsen, cit. d., str. 199.

[62]      A. Comte, Discours sur l´Ensemble du Positivisme, 1848, str. 384 nn.

[63]     „Moc a vliv bychom měli uplatňovat v Asii; v důsledku toho tedy i v zá­padní Evropě,“ W. F. Monypenny a G. E. Buckle, The Life of Benjamin Disraeli, Earl of Beaconsfield, New York 1929,II,str.210. Avšak „jestliže někdy Evropa upadne díky své krátkozrakosti do podřízeného a vyčerpaného stavu, pro Anglii zůstane zářná budoucnost“, tamt., I, kniha IV, kap. 2. Neboť „Anglie už není pouze evropskou mocností., ve skutečnosti je více mocností asijskou než evropskou“, tamt., II, str. 201.

[64]     E. Burke, cit. d., str. 42-43: „Moc poslanecké sněmovny... je vskutku velká; a dlouho asi bude schopna uchovat si velikost... a bude toho schopna, pokud bude moci zabránit bořiteli zákona v Indii, aby se stal tvůrcem zákona pro Anglii.“

[65]     Sir J. F. Stephen, cit. d., str. 253 a passim; viz také jeho Foundations of the Government of India, 1883, in: The Nineteenth Century, LXXX.

[66]      O Disraeliho rasismu srv. kap. III.

Rubrika: 
Share
Autoři: 

Hannah Arendt

Johanna Hannah Arendt (1906 až 1975) byla politická filosofka a publicistka židovského původu narozená v Německu. Dávala přednost termínu "politická teorie" před termínem "politická filosofie". Studovala teologii a filosofii na univerzitě v Marburgu, kde navázala dlouholetý vztah se svým učitelem Martinem Heideggerem a jeho fenomenologie měla značný vliv na její práci. Fenomenologii dále studovala u Edmunda Husserla na univerzitě Freiburg im Breisgau, později na univerzitě v Heidelbergu studovala filosofii u Karla Jasperse. U Jasperse napsala svou disertační práci o konceptu lásky v díle svatého Augustina – Der Liebesbegriff bei Augustin. Také s Jaspersem si Arendtová udržela blízký vztah po celý život. Hannah Arendtová se stala první ženou, která získala plnou profesuru na Princetonské univerzitě. Jako hostující profesor dále vyučovala na University of California, Berkeley a Northwestern University. Vyučovala také na Univerzitě v Chicagu, The New School in Manhattan; Yale University, a na Wesleyan University. Na její počest nese její jméno Institut für Totalitarismusforschung e.V. na Technické univerzitě v Drážďanech.