Otevření se transcendenci stezkou proměny

Nakonec jde vždy o člověka, o jeho schopnost dobře myslet a cítit, aby mohl zjevovat pro svou existenci svěží a plodné horizonty pravdy v době, kdy se vytvářejí podmínky pro vznik totalitárně „progresivistických“ režimů. Naši existenci lze udržet zdravou a při životě v prudce se měnících podmínkách dneška, v situaci pokračující devastace přírody a bouřlivě se proměňujícího společenského klimatu. Vždy bude záležet na naší odhodlanosti ke změně k lepšímu. Myslící a kontemplativní život otevřené existence lze bytostně spojit s činorodou a láskyplnou aktivitou jedince ve světě, aby nedošlo ke krajně levicovým či pravicovým totalitárním realizacím.

Eric Voegelin výrazně poukázal „na atrofii křesťanské duchovnosti a na vzrůst nitrosvětského naladění“. V souvislosti se svým pojetím fenomenalismu a „pokrokem věd“ viděl sílící vliv hrubého materialismu a povrchně nitrosvětského naladění, což může vést k tomu, že progresivisté různých zabarvení se mohou dostávat k moci a využívat svého nenasytného „pragmatismu“, jehož upadlé formy kritizoval již Tomáš Garrigue Masaryk. Důraz na povrchní přístup k věcem a dějům světa, bez hlubšího zamyšlení, může vést k chápání pouze jevové skutečnosti, podstata se nevidí, nebo se za ni prohlásí právě ona pouze jevová skutečnost. Člověk v takové situaci začíná podléhat pouze smyslům, jede v linii „bažení“ po jevech, po čistě smyslovém uspokojování, a hlubší, duchovní rozměr světa nevidí.

Voegelin v této situaci poukazuje na Blaise Pascala. Ten se pokoušel „zmírnit pýchu a zanícení“, jež vedou člověka k povrchnímu prodlévání ve světě, kdy se nehledí na konečnost člověka – kterou posléze výrazně filosoficky vyjádřil ve svém myšlení i Martin Heidegger. Avšak teprve uvědomění si své konečnosti spolu s „nekonečnou perspektivou zjevování“ může vést k intuitivnějšímu a citlivějšímu pohledu na skutečnost, kdy se spolu s nalézanou hlubinou subjektivity ukáže i pravda, jež se tak ráda v chaosu skrývá. Zvědavou a nenasytnou, voluntární žádostivost je třeba zpomalit a zklidnit, teprve pak může dojít k hlubšímu uvědomění skutečnosti, k dosahování substanciálního poznání a vědění.

Vzrůst orgiastického živlu spjatého často s násilím ve chvíli, kdy se přestává myslet a člověk se utápí jen ve smyslovém toužení, přičemž se zanedbává hledání pravdy (dnes se dokonce vyzývavě hovoří o postpravdivé době), viděl jasně také filosof Jan Patočka. Pravá svoboda se nenalézá v tomto smyslově běsnícím snažení, kdy se samozřejmě snižuje lidské porozumění skutečnosti, nýbrž v otevírání ryzí duchovnosti a bytostné odpovědnosti za celek jsoucího. Nemysliví, ovšem obvykle všeho schopní diletanti, kteří se právě vyznačují silně vyvinutou vůlí k moci a k ovládání druhých, nám rádi sugerují své neodpovědné, ploché a často násilné a neekologické vidění světa a života.

K nepříznivému klimatu ve společnosti může přispívat i růst „polovzdělanosti“, jak si toho všimli již Kierkegaard, Masaryk i Voegelin. Polovzdělanost souvisí s podceňováním skutečné vzdělanosti, kdy se dopředu dostávají nevzdělaní lidé, často jen pouhé „řečové mašiny“ na politická hesla, kdy dokonce přímo kvete bezduchost a otevřená (i když maskovaná) brutalita. Společnost v tu chvíli může úplně stagnovat (degenerovat), vyvíjet se po cestách vedoucích na scestí. Rostoucí sílu démonicky orgiastického zla je zapotřebí v zárodku odstraňovat, stavět se proti tomuto zlu (které se často halí do zdůrazňovaného nic nechápajícího „pragmatismu“) a nacházet svou budoucí nevoluntární naději, jež bděle a kontemplativně setrvává před tváří tajemství bytí.

Stezkou proměny: Vhled do jógy a zenu

V knize Stezkou proměny (Malvern, 2017) se zamýšlím nad možností uznat komplementaritu západního a východního myšlení, a je tak příspěvkem k tomuto problému. Jeden svět má jakoby dvě části, jež ale v sobě podržují základní jednotu, podobně jako mozek má levou a pravou hemisféru, a přesto je jedním celkem. Tyto dvě sféry spolu komunikují a vzájemně se funkčně doplňují, ideálně směřují k celistvosti. V zdánlivě nespojitelném lze nalézt společné črty, jež vytvářejí základní možnost pro vzájemnou komunikaci. V době převládajícího konzumerismu a touhy si bezbřehým způsobem užívat můžeme nalézat myšlenkové systémy, jež kladou důraz na niterný vývoj duše a stupňovaný (a přitom skromný, pokorný a oddaný) rozvoj lidského ducha, a to v rámci živě univerzálního humanismu, který si ovšem uchovává otevřenost pro transcendenci, pro to, co nás přesahuje. A to je společné mnoha spirituálním cestám, ono dosahování vyššího vědomí, jímž vystupujeme nad běžnou každodennost – což má i léčivé účinky a vede k prozření nejvyššího oka moudrosti. Ukazuji zde, že v rozhovoru s východními naukami, zejména s jógou, se může otevřít hlubší souvislost moderního západního myšlení s východními postupy, což povede k hlubšímu nahlédnutí pravdy a svobody, k překonání odcizení – od sebe sama, od druhých, od přírody a celku bytí.

Jóga a zen jsou systémy myšlení a cvičení, které dnešek potřebuje. Pocházejí ze staré Indie a dnes již bezpečně zakořenily i na Západě. Zvláště užitečnost jógy vyvstává naléhavě, a to v situaci, kdy lidé sedí dlouhé hodiny za počítačem nebo obsluhují vsedě jiné stroje. Potřebují se občas protáhnout – a zde vystupuje oživující síla jógy. Samo v češtině zdomácnělé slovo jóga poukazuje svým původem na staroindické slovo joga, což znamená „spojení“ (indoevropský kořen, IE kořen = *jeug- spojit, sjednotit; odtud třeba latinsky jungere = spojit, sjednotit). Co se v ní spojuje? Především vědomí s podvědomím či nevědomím, kdy se sjednocujeme se sebou samým, náš střed se dostává pod kontrolu a nacházíme své bytostné já – jak o tom výrazně psal Carl Gustav Jung. Tělesná stránka člověka se přitom harmonizuje s jeho nalezenou duší a duchem, rozum a srdce (intuice) se vzájemně doplňují, aby mohla vzkvést pravá, tj. tvůrčí a poetická osobnost člověka, ryzí bytí-sebou. V nutném sestupu k sobě, do svých niterných hlubin (řecky katabasis), vzniká v následném duchovním výstupu (anabasis) pravdivě nad-personální vědomí, osvobozuje se ryzí já (ze spojení já a „nadjá“). Ve filosofii se běžně hovoří také o „čistém“ vědomí, o transcendentálním já, ryzí existenci ap.

Zen (čínsky čchan, skr. dhjána = zamyšlení, meditace) usiluje o neduální pojetí existence, kdy se překračuje zejména subjekt-objektový dualismus, který nás většinou ovládá – odtud příkré oddělení našeho ega a jsoucna kolem nás. Začíná se chápat základní jednota života, získává se pocit jednoty s veškerenstvem, s celkem jsoucího i s druhými lidmi a zvířaty, s proudem života vůbec. O to se usiluje také v heideggerovské filosofii. Člověk se osvobozuje od každodenních řečí a zakouší skutečnost, jaká je, padá veškerý dualismus, včetně základního dualismu bytí a nicoty. Bytí pramení z nicoty a nicota a bytí jsou v zásadě týmž. Kultivuje se místo pro zakoušení bytí a nicoty, náš existující pobyt (existence), kdy vzchází ryzí niternost našeho tubytí (ryzí existence), jež se odevzdává bytí samému. Člověk spjatý se zenem se spontánně umísťuje v proudu života, dosahuje živoucí „nesmrtelnosti“. Překonáním metafyzického dualismu se intenzivněji zakouší bytí, jeho pravda a krása. Dochází k hluboké proměně lidského přístupu k existenci samé, k bytí jako takovému. Oceňuje se každodenní žití s jeho nejběžnějšími činnostmi, a tak se člověk probouzí i k citlivějšímu a přirozenějšímu chápání věcí, jež ho obklopují, s nimiž přichází do styku. Vidíme náhle – jakoby v stálé meditaci – například prostou užitečnost konopného mýdla, jeho příznivě jemný dopad na naši pokožku, a tak se „blaženě“ v tichém soustředění očišťujeme a občerstvujeme. Jóga a zenová meditace mohou člověku pomáhat dostávat se z nevědomosti, umožnit pohyb k vyšším stupňům svého individuálního vývoje, k rozsvětlení zářné lidské existence. Tehdy se dosahuje vyšších stavů vědomí a pravého (autentického) já.

Jóga a zen jsou cestou zúplnění a osvobození, cestou vedoucí také k zažehnutí skutečné moudrosti. Přemýšlivý jedinec nachází vztah ke svému pravému/bytostnému já, a tak se odemyká svým prohloubeným myšlením a procitlou niterností i bytí samému jako zdroji všeho. Rozšířené a prohlubující se vědomí se ocitá na cestě sebezdokonalování, kdy se odkrývá osvobodivá moudrost a s ní i léčba – ducha, těla, civilizace. Moudrý člověk (lat. filius sapientiae) už například u Hérakleita či Komenského promlouvá jako logos, je s to ladit se na pravdu bytí, je posléze schopen ji tedy i zakoušet, a vyjadřovat tak hádanky světa. Řada západních myslitelů se obracela také k východnímu myšlení a hledala tam inspiraci i korekturu západního, často rozbujele pouze racionalistického myšlení, jež ve svém logocentrismu může vést na scestí. Mezi tyto filosofy lze zařadit německé myslitele Arthura Schopenhauera, Hermanna Keyserlinga a Martina Heideggera, o němž je známo, že pročítal D. T. Suzukiho (japonského zenbuddhistického filosofa) a inspiroval se jeho názory na východní myšlení. Znal samozřejmě i Laoziho – spolupřekládal ho –, tohoto původního čínského taoistického filosofa. Obdobně byl Heidegger hluboce obeznámen s pravou křesťanskou mystikou, zejména s myšlením Johannese Eckharta. O józe výslovně psal Mircea Eliade, rumunsko-americký religionista, filosof a spisovatel. Jóga se od všech podobných systémů duchovního zdokonalování (zen, taoismus, kabala, súfismus, šamanismus ap.) liší svým zvýšeným důrazem na praktickou stránku věci: vede i k tělesnému cvičení (ásany), k meditaci a koncentraci na čakry, nezůstává tedy jen v abstraktním myšlení, je vskutku integrální cestou dosahování osvobození, dosahování určitého vyššího stupně dokonalosti a zření (jde o zisk „vyššího vědomí“, kdy se dosahuje na bytostné já a na s ním spjaté osvícení ducha). Nejznámějším integrálním jogínem byl indický filosof-básník Šrí Aurobindo.

České myšlení zná také své přístupy k východnímu myšlení. Byl tu myslitel Ladislav Klíma se svým ludibrijním myšlením, často inspirovaným východními proudy a samým Nietzschem, působil tu zejména František Drtikol, který zanechal několik žáků a jeho vliv je stále živý. Konečně také filosof a básník Egon Bondy věnoval jednu svou knihu Buddhovi, v některých svých dalších knížkách uvažoval o vzájemných vlivech východního a západního myšlení. Tomáš Garrigue Masaryk je znám svým skromným životem, který si zachoval i v době svého prezidentování. Viděl zejména kontemplativní ježíšovský sestup do „komůrky duše své“, věděl moc dobře, co je to meditace, sám se chtěl přiblížit Ježíšovi a jeho pobytu na poušti jako symbolu odpoutání od vnějšího světa a nalézání sebe sama. Odtud jedině může zazářit – při setkání se sebou samým, jež je dotekem s božským bytím – pravé lidství člověka. Masaryk tuto nezbytnou introspektivní cestu k sobě znal, na ní pak mohl budovat i svou vlastní silnou osobnost, směřující k činu. I jeden významný český dramatik, esejista a myslitel podle vlastních slov v určitých specifických podmínkách „jógoval“, pěstoval s velkými mistry zenovou meditaci. Cesta k sobě nakonec vede i k lásce k druhým lidem, kterým se pomáhá dosahovat podobných zúplnění. Nejde v našich podmínkách nikdy o to, že bychom měli kopírovat např. indické, čínské, japonské duchovní směry se vším všudy, jde vždy o inspiraci a plodné ovlivňování, o inspirativní čerpání ze zdrojů původního a počátečního myšlení a meditace, jež nás obohacují, prospívají naší české/evropské identitě, našemu národnímu pobytu a jeho jedinečnému vyhranění.

Zenový buddhismus nemusí být pasivním nihilismem, jak si ještě představoval Nietzsche. Pasivita mu znamenala slabost. Proti zmrtvělosti, duchovní otupělosti a bezmocné skepsi, jež mu jsou spjaté s „morálním bohem“, klade aktivní nihilismus stupňování síly a moci života. Zenbuddhismus nemusí být nějakým pasivismem a vůlí k nicotě, jak si Nietzsche v souvislosti s buddhismem představoval (viz dílo Vůle k moci). Nebezpečný pro svobodu člověka může být jakýkoli dogmatismus a podléhání negativním (rezignujícím) báchorkám, jež odmítají skutečný život, jeho realitu. Skutečnost a plnost života je skryta ve vyšším duchovním životě, o který ovšem Nietzschemu také šlo. Jde o prosvětlený, duchovní, dobrý a silný život. Dionýsky stvrzená existence se i u Nietzscheho osvobozuje k sobě samé, což je zároveň apollinský proces, kdy se dospívá k tvůrčímu a vznešenému životu, k sobě samému. Z náležitého promýšlení bytí a nicoty lze kráčet k autentickému pobytu na zemi, k živoucí existenci plně zakotvené v realitě. Heideggerovi se podařilo nalézt pozici mimo voluntární aktivismus a úplnou bezmoc vůle. Jde o odevzdanost pravdě bytí při nechání jsoucna být. To znamená, že věci necháváme víceméně tak, jak jsou, nepřibližujeme se k nim se svou subjektivistickou vůlí, nesnažíme se je neustále „napínat na skřipec“ naší vědy a našeho vědění, spíše se do nich básnicky vžíváme a necháváme je zaznít v jejich vnitřním vyzařování, než že bychom je chtěli hned rozkouskovat, využít a vysát. Získáváme jakoby sokem nové naladění, jež přistupuje ke jsoucnu a jednotlivým věcem mnohem citlivěji a ohleduplněji než dosud. Nejde o to jen dobývat přírodu, jde o její ochranu, abychom s ní žili v harmonii (neodlesňovali původní lesy, vše se nesnažili ihned zabetonovat, do poslední mrtě vytěžit ap.). Abychom tedy spíše sázeli nové lesy a aleje stromů – zvláště ve chvíli, kdy víme, jak na nás působí „skleníkový efekt“, spjatý s rostoucím množstvím životu nepříznivých plynů v ovzduší; abychom se snažili v krajině více zadržovat vodu, vytvářeli pro člověka poetickou krajinu božského součtveří, zlézali vzkříšený strom skutečného poznání.

Čím je vlastně pro Heideggera bůh? Z jeho úvah nad básníkem Hölderlinem (který se také inspiroval u počátečně indického živlu) a z jeho uvažování nad řeckými prvomysliteli plyne, že bůh existuje plně ve světle bytí. My lidé se můžeme, zdá se, boha „dotknout“ jen ve výjimečných okamžicích našeho osvícení, když se naučíme pobývat v pravdě a světle bytí. Bytí ale není jsoucno, podobně jako bůh není ve své bytnosti nic jsoucího. K bytí (a tedy i k bohu) a jeho tajemství se můžeme přiblížit jen jakožto dosahující svého bytostného já (sebe sama) – stejně jako je tomu např. u Šankary: když tedy dojde ke skutečně vědoucí realizaci našeho já, tj. jestliže jedinec dosáhne na átman a tak ke spojení s principem brahma. V atemporální metafyzice se podle Heideggera myslí bůh jako první příčina všeho jsoucna, jako nejvyšší jsoucno. Heidegger usiloval o překročení metafyzického pojetí boží transcendence a v prohloubené myšlence na božství a posvátno hledal nové pojetí boha. Přiblížíme se k němu, jen když budeme opět hluboce promýšlet samu pravdu bytí; jen v blízkosti rozsvětlujícího se bytí (prabytí) se může udát příchod posvátného a „posledního boha“, který vždy zůstane skrytý (deus absconditus). To se přihodí ovšem pouze tehdy, když člověk bude žít na zemi mírným a zdrženlivým způsobem. A to bez posedlé touhy vše ihned vytěžit a zdevastovat (ve smyslu planě utilitárního carpe diem). Z božského a skrytého boha může smrtelník do svého otevřeného srdce čerpat pravou míru – oddá-li se nejvyššímu bytí, které přichází.

Text vychází z knihy Stezkou proměny: Vhled do jógy a zenu (Malvern, 2017) 

 © Jiří Olšovský

 

 

 

 

 

Rubrika: 
Autoři: 

Jiří Olšovský

Existenciální filosof a básník. Působil v Masarykově a ve Filosofickém ústavu AV ČR jako badatel (PhDr., Ing., Ph.D.). Zabývá se převážně existenciální a fenomenologickou filosofií (M. Heidegger, J. Patočka, T. G. Masaryk, S. Kierkegaard).