Masarykův pohled nadčasový humanitní

Ve spisu Politika vědou a uměním (1911-1914) si T. G. Masaryk všímá krize demokracie a parlamentarismu, jejich „klesání a úpadku“. Osvíceným zrakem vidí nesnáze demokracie, byrokratizaci vedení stran a „oligarchii vůdců“. Také veškerý monarchismus, aristokratismus a vzmáhající se theokracie mu byly nemilé. „Demokracie vůbec se lépe vyvíjí v protestantských zemích založených na fyzické a duševní práci,“ stýskal si.  A nebyl by to Masaryk, aby ve svých úvahách o politice a demokracii nevyzvedl vědu: „Demokracie se opírá především o vědu a kriticko-filosofický přístup ke skutečnosti a politice. Úkolem demokratické politiky, demokratického parlamentu je tedy pozorovati dané společenské fakty, poznávati potřeby společnosti a podle toho navrhovati a používati správných prostředků…“

Výchova vědecky a kriticky myslících jedinců je podle Masaryka prioritou, jen skutečně vědoucí jedinci znající sebe sama mohou pomoci národu v jeho zdárném vývoji. Když se pak jedinec stane politikem, měl by být také znalý filosofie dějin – jen tak lze nalézat své pravé místo v dějinách světa, kdy nebudeme redukováni na „kolečko v soukolí dějin“, nikdo si nás jen tak lehce neosedlá, nýbrž budeme otevřeni zdravě-živoucímu dějinnému porozumění, na základě něhož obhájíme svoje místo a důstojnost. Demokracie a politika je pro Masaryka dále důsledkem humanistické etiky, kterou je třeba hlubinně rozvíjet. Člověk je mírou všech věcí, ovšem tato míra se mu dává, člověk má i u Masaryka žít pod dojmem ryzího bytí, jen tak se mu může přihazovat pravda. Tomuto životu říkal Masaryk po spinozovsku život sub specie aeternitatis.

Z tohoto úhlu pohledu pak lze lépe prohlédnout různé rodící se demagogy a "politické herce“, kteří se nechávají vést pouhým machiavellismem moci, chtivosti a majetku. Takoví adepti moci usilují jen o svůj vlastní prospěch, ale u Masaryka se setkáváme s důrazem na „politiku směřující k celku“, to jest k dobře rozvíjenému celku národního a společenského bytí, ke skutečnému spolubytí lidí – s důrazem na autentický rozvoj jedinců (jen odtud může vzejít skutečné duchovní šlechtictví národa). Moderní politik je v tomto smyslu „pravdivým a prostým“, ve svém autentickém a pokorném ne-chtění dospívá až ke skutečné „lásce k bližnímu“ jako základu demokracie. Tato láska je pak s tvrdou „prací drobnou“ (jak ji požadoval již K. Havlíček Borovský) jedinečným základem demokracie. Onen základ ovšem musí být podrobován neustálé „filosofické revoluci“ jako podmínce dobře fungující demokracie. Jedině vskutku revolucionované hlubší myšlení neustrne v nějakém plochém „aristokratickém“ dogmatismu a bude tu vskutku pro člověka, aby se mohl harmonicky rozvíjet  – i ve vztahu k přírodě. Lid a s ním celý národ může úspěšně růst...

T. G. Masaryk, jakožto kritický filosof, si vždy znovu a znovu všímá jednoho důležitého aspektu: zda politika spočívá či nespočívá na mravnosti. Oproti těm, kteří striktně oddělují politiku od mravnosti, český filosof zdůrazňuje, že „parlamentní politika, politika 'politická' spočívá na mravnosti, na mravních zásadách [a] není jiné vyšší autority, není jiných motivů pro jednání politická než zásady mravnosti“. V tom vidí základ demokratické politiky, která může sloužit celku, lidem, a nikoli vlastnímu sebeobohacování na úkor druhých. A tak jen pravdivá politika může být opravdová a vskutku účinná: politika svědomitá, vycházející z živého mravního svědomí, z hlubokého poznání a sebepoznání, ze služby druhým a pro druhé. Jen taková politika, jež vychází od člověka, z pravého sebezamyšlení, může být také „účinná, praktická“…

Zde opět vidíme příklad typicky masarykovského realismu, se kterým je zapotřebí se vždy znovu seznamovat, aby, jak říká Masaryk, „ve věcech bylo jasno“. Zračí se tu Masarykova realistická fenomenologie: „Poznávej vždy a všude věci a jejich jádro.“ Masaryk do svého pojetí realismu zahrnoval i duši, svědomí, schopnost lásky, otevření se věčnosti a nekonečnosti bytí. To vyžaduje neustálou „revoluci hlav a srdcí“. Jen tehdy se demokracie bude rozvíjet – na základě humanity a duchovnosti, může posléze vznikat i opravdová humanitní a duchovní demokracie, v níž ekonomický liberalismus a hrubý materialismus budou pod kontrolou. Jinak tu vzchází polovzdělanost a diletantství; barbarská síla vždy staví na nedovzdělanosti. Nakonec je vskutku zapotřebí usilovat o harmonii (a mírovou spolupráci v rámci většího celku). Rozvoj duchovního života společenství stojí nejvýš.

Jádro věci nepoznáme, necháme-li si vzít (kromě jiného) i akademické svobody. Jít cestou svobody a pravdy je namáhavá fuška zejména pro svobodné duchy, kteří ani v nejmenším netouží dostat se do spárů politiků. Spíš je to naopak, politici se musí učit právě u filosofů, vědců a umělců. Proto je třeba provozovat politiku masarykovsky vědou a uměním, učit se žít pod světlem pravdy.                                                

Masarykovy Ideály humanitní

Je nadmíru dobré věnovat se myšlení T. G. Masaryka právě v dobách krizových, jež se často vyznačují popíráním Masarykova politického odkazu. Podívejme se proto ještě na Masarykovy Ideály humanitní a texty z let 1901-1903, které vydal Ústav T. G. Masaryka, Masarykův ústav – Archiv AV ČR.

Z textů jasně vyplývá, že Masaryka vždy zajímala náboženská otázka, která zajisté patří k celku humanity. Na univerzitách je třeba se k ní obracet, píše Masaryk, studovat ji s otevřeným srdcem a kultivovat přístup k transcendenci. Náš zrak ovšem má být, jak to vidí Masaryk, co nejvíce vědecky realistický. Co se týče našich dvou hlavních větví duchovnosti, protestantismu a katolictví, tak prosazuje, aby v plodných podmínkách byly tyto větve „rovnomocné“, jakékoli „popírání reformace“ (takřka protireformační) je nemístné, je nutno kritizovat „jezuitskou morálku“, pověrečnost a vůbec každý klerikalismus a mocichtivě upadlý katolicismus.

Celkově zajisté jde u Masaryka o to, rázně odmítat jak dogmatický katolicismus, tak i dogmatický protestantismus, pokud se zpronevěřují svobodě člověka a kriticky myslícímu rozumu; i nevěřící člověk může být mravný a mít rozvinuté svědomí, bohatě se rozvíjející vědění. Vždy je tedy možno držet se kritického tolerantního rozumu, který zde stojí proti papežské údajné neomylnosti a jakémukoli absolutismu. Mistr Jan Hus tu zůstává stále, jak to jasnozřivě vidí Masaryk, skutečně živě planoucím příkladem. Odtud plyne, že se máme pokaždé rozhodovat podle vlastního rozumu a svědomí, zejména nikdy slepě nepřijímat falešnou „autoritu církevní“, držet se svobodně poznané pravdy, vydobývané ze základu důkladného vzdělání a kritického vědění. Právě toto vystihuje, můžeme říci, jak husovskou, tak i masarykovskou opravdovost, ono „stání v poznané pravdě“, jež z hloubi srdce (a s patřičně rozvinutou skepsí) osvěcuje i praktický rozum a konkrétní cestu jedince životem.

Tažme se nad knihou dále, jak se vyvíjí v oněch letech Masarykovo pojetí politiky? Politik je především reprezentant voličstva, má tedy vskutku reprezentovat své společenství, a to celou svou osobností, svým „mužným sebevědomím“ a věděním. Jde vždy o politiku věcnou, realistickou, pravdivou, nikoli chabě diletantskou, jak se právě s takovou často setkáváme. Diletantismus pak v našich poměrech vede pouze ke „kocourkovské politice“, jež je bez síly a nepřináší žádný pokrok v žádném segmentu společnosti – ve vědě, kultuře, umění. Každá politická pozice (a nejen ta) se získává podle Masarykova náhledu „prací“, nikoli taktizováním či rychlým, rychlokvašným vydobýváním svého úspěchu. Opravdový politik je v očích Masarykových člověk vskutku „probudilý“ v celku svého svědomí a poznání, zná sebe, svůj úkol, bádá „ve velikých ideách našich otců“. Jen tak, za spolumyšlení s velkými duchovními vůdci národa a lidstva v celku, může myslící politik světu říci něco vskutku lidského, a zlepšovat koneckonců stav všech lidí daného společenství i pobyt lidstva v celku. 

Nyní si ještě připomeňme, že v jedné své úvaze Masaryk přesvědčivě vykresluje příběh skutečného filosofa, který dobře myslel, byl ovšem vyobcován ze společenství jen proto, že projevil ochotu věřit více svému svědomí a dosaženému poznání, než že by věřil a kořil se nějakým církevnickým (a podobným) dogmatikům – "a jednoho dne vystoupil z církve“. Různí „tmáři“ se vyskytují v nejrůznějších převlecích všude, zdají se být skvělí, ale je to skoro vždy jen zdání, přesto jim toto zdání stačí, aby se nechali zvolit vždy do vyšších funkcí a stávají se nesesaditelní. Nemají v sobě pravou vášeň myšlení (jakousi akademickou filosofii často jen „provozují“), ale vůli k machinaci mají, a tak se jim daří stoupat výš a výš a zároveň vyobcovávat ty, jejichž svědomí a myšlení je ryzí a opravdové. Masaryk toto konkrétně píše, když se zamýšlí nad případem filosofa Augustina Smetany (1814-1851): „Rozumí se, že se tmářům podařilo odstranit Smetanu ze školy a z univerzity." Vznikla mu „ostrá starost o chléb“, ale to nikoho z dosazených nezajímalo. Chránění jsou ve svých pozicích jen ti úslužní, z minula a minula „osvědčení“, vždy spolehlivě vykonávající svěřené úkoly a úřady, když je třeba někoho předčasně vyhodit, exkomunikovat ap. – k tomu se hodí i promptně dosazená nemyslivá mladá košťata, která dobře metou. Po vyobcování filosofa všude nastal podle Masaryka „klid hrobový“; myslitel umírá, jeho spisy jsou vydávány v cizině, ujala se ho „obec evangelická“...

V životě myslitele jde o takřka kierkegaardovskou totožnost myšlení a života. Právě takovou souvislost myšlenky a života, jež se také stupňovaně projevila u Augustina Smetany, nacházíme u Tomáše Garrigua Masaryka. Jsou si vědomi bídy a nouze života, věřili v dějinný pohyb „k lepšímu“, ve vítězství pravdy a svobody. Z boje protikladů se proklubává „nový svět“, kde nad nízkým může občas zvítězit to vyšší, božské, láskyplné. Všude se odehrává zápas mezi vysokým a nízkým; problém je, že často vítězí to nízké. Jde snad v dějinách nakonec o to, aby posléze přece jen vítězil člověk svobodomyslný a vskutku vzdělaný; ten se nenechá zastrašit a dál pokračuje v kritickém myšlení, které nakonec přece jen vítězí. Každý absolutismus (jakkoli zabarvený) se nakonec sám zničí (svou vlastní krutostí a tupostí), i když to často trvá dosti dlouho: „řády staré padají“, staré pořádky se vyžívají. Ke zvratu jsou ovšem potřeba vždy noví nositelé svobodné myšlenky, myslitelé a básníci (Masaryk mluví také o Máchovi, Nerudovi, Macharovi), kteří se nedají zastrašit, na které nějaké ubohé vyobcování neplatí, jsou to myslivě-básniví muži a ušlechtilé nadané ženy, jako byla Božena Němcová – ti „pérem bojují“, probojovávají svou dobově pravdivou myšlenku, schraňovanou opravdovým postojem zoceleným v zápase s nejrůznějšími šíbry a diletanty. V „boji tmy a světla“ se nakonec odhalí ryzost skutečného myšlení, a tak se může zaskvít i pravý humanismus a demokratismus, pomocí nichž snad jednou opět zazáří jas původního bytí.

Dalo by se to říci i takto: „Ubíjení ducha“ je možné, kdykoli se po skvělých lidech dostanou dopředu muži neschopní a všehoschopní manažeři se svými klony upadlého všedního dne a nepokrytého manipulativního cynismu, jak by řekl filosof Jan Patočka. Proto se můžeme znovu a znovu s knihou v ruce masarykovsky obracet k „základům myšlenek“, k pramenům opravdového myšlení a básnění. Jen tak prohlédneme „absolutismus církevní“, který „jest pod rouškou absolutismu státního“, jak o tom psal také Karel Havlíček Borovský, kterého Masaryk v této souvislosti zmiňuje. Svůj boj „proti absolutismu duchovnímu i světskému“ vedl i on, svými prostředky, svým „zdravým rozumem“. Smetana šel myšlenkově podle Masaryka „hloub“, své myšlení napájel „účinnou tvůrčí láskou“, jež měla i prakticky ve smyslu lásky přetvářet člověka a jeho společenství. I když „reakce začala slavit své triumfy“, je možno se zvednout proti ubíjení ducha a svobodného myšlení, rozvinout prapor autenticity proti jakémukoli nastupujícímu „absolutismu a totalitarismu“ (který se vždy někde, dodejme, pod rouškou nových „normalizací“ a racionalizací připravuje). Pro Masaryka a snad i pro nás tak „Smetana jest a má býti naším buditelem.“ Studnice pravdy a skutečného myšlení, kdy nezapadá vlastní existence člověka ani existence vůbec, se mohou znovu svobodně otevírat.

© Jiří Olšovský  

Literatura:

28. svazek SpisůPolitika vědou a uměním. Texty z let 1911-1914 . Editor J. Malínská, Masarykův ústav AV ČR a Ústav TGM, Praha 2011. 

Ideály humanitní a texty z let 1901-1903. Ústav T. G. Masaryka, Masarykův ústav – Archiv AV ČR, svazek připravil Michal Kosák, Praha 2011.

Tomáš Garrigue Masaryk: O demokracii... Myšlenky, které nestárnou...

 

 

 

 

 

 

 

Rubrika: 
Autoři: 

Jiří Olšovský

Existenciální filosof a básník. Působil v Masarykově a ve Filosofickém ústavu AV ČR jako badatel (PhDr., Ing., Ph.D.). Zabývá se převážně existenciální a fenomenologickou filosofií (M. Heidegger, J. Patočka, T. G. Masaryk, S. Kierkegaard).