Georg Wilhelm Friedrich Hegel

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (27. srpna 1770, Stuttgart – 14. listopadu 1831, Berlín) byl hlavním představitelem německého idealismu, filosofem, který ovlivnil celou řadu dalších generací. Studoval filosofii a teologii v Tübingenu, habilitoval spisem o astronomii, navštěvoval latinskou školu a osvojil si řecké i římské klasiky. Roku 1806 dokončil své nejslavnější dílo – Fenomenologii ducha. Poté dokončil své druhé velké dílo, Vědu o logice. Ta mu zajistila místo na katedře filosofie v Heidelbergu. 

Celý životopis a další informace: 

 

Díla vydaná v češtině 

  • Dějiny filosofie 1.–3., Praha 1961–74
  • Encyklopedie filozofických věd I. Malá logika. Praha 1992
  • Estetika I./II. Praha 1966.
  • Fenomenologie ducha. Praha 1960
  • Filosofie dějin. Pelhřimov 2004, 
  • Filosofie, umění a náboženství a jejich vztah k mravnosti a státu. Praha 1943
  • Úvod k dějinám filozofie. Praha 1952
  • Základy filosofie práva. Praha 1992.

 

Základní pojmy

Vývoj bytí, jehož zdrojem je boj protikladů, vzniká uvnitř dialektické triády: teze – antiteze – syntéza. Existuje pouze absolutní idea, nadindividuální ideálno, mimo čas a prostor. Hegel stanovil tři obecné zákony dialektiky: Zákon přechodu kvantity v kvalitu, Zákon vzájemného pronikání a střetávání protikladů a Zákon negace negace. S Hegelovým jménem je spojen také pojem spirála poznání či vývojová spirála. Hovoří o tom, že vývoj či poznání probíhá po spirále. V určitých fázích života se člověk dostává do bodu, kdy se kruh uzavírá a člověk postupuje na tomto místě na vyšší úroveň. Asi nejznáměnjší je teroie vztah Pána a raba: Pán, který pohrdl životem a nutí nyní raba k práci pro uspokojení vlastních potřeb, představuje heroicko-parazitní sebevědomí, rab, který se v okamžiku smrtelné úzkosti vzdal, avšak dospěl duchovně rovněž k lidskému sebevědomí, představuje sebevědomí pracovní a produktivní. Zatímco panské sebevědomí není schopno dalšího vývoje, je rab tvůrcem materiálních statků i nositelem vnitřního lidského vývoje: učí se kázni (což je vyšší lidská hodnota než pánovo jednorázové pohrdnutí životem), nabývá zkušenost o samostatnosti vnějších věcí, ale i o možnosti jejich utváření, a posléze dochází k přesvědčení, že určujícím principem světa je ideální princip, který spatřuje ve vůli pána. Druhou složkou jeho sebevědomí je ovšem uspokojení z vlastního díla, takže jeho sebevědomí je rozporné („nešťastné sebevědomí“). Posléze dochází k tomu, že vztah „pán – rab“ se obrací, protože pán se stane více závislým na rabovi než rab na pánovi. Proto dochází nutně k zrovnoprávnění raba. 

(citováno Becker, W.: Idealistische und materialistische Dialektik. Das Verhaltnis von Herrschaft und Knechtschaft bei Hegel und Marx. Stuttgart 1970; Gloy, K.: Bemerkungen zum Kapitel „Herrschaft und Knechtschaft“ in Hegels Phänomenologie des Geistes. Zeitschrift für philosophische Forschung, 1985. v překladu Milana Sobotky, který patří mezi přední odborníky na dílo Hegelovo)